DENÍK

Čekám prince na bílém koni

9. ledna 2015 v 21:08 | Michi
Znáte ty pohádky, že jo.
Princezna nebo chudá holka, to je víceméně jedno, čeká na svého zachránce v lesklé zbroji a na ušlechtilém oři, který jí vysvobodí z nesnází.
Přesně tímhle jsme od malička zblblí. Jenomže v realitě to už taková sláva není.
Tohle pondělí jsem měla vtipnou příhodu.
Vtipné na ní je, že není vtipná vůbec. Jednoduše řečeno, když jsem se kdysi ohlížela po princi, sáhla jsem pro ropuchu.
No budiž, splést se může každý, že jo.
Nicméně díky tomu jsem v pondělí dopadla tak, že jsem ve čtyři hodiny nerozhodně přešlapovala u vlakového nádraží a přemýšlela, co jako budu dělat. Kromě prázdné kabelky s papíry jsem u sebe totiž neměla absolutně nic. Teda ještě tam byl lesk na rty, ale pochybuju, že bych za něj lístek na vlak pořídila. A protože jízda na černo mi navozuje noční můry, rozhodla jsem se jít pěšky.
Co jako. Šla jsem to už tolikrát. Třikrát dokonce uprostřed noci.
Osm kilometrů není nic. Ani hodinka chůze po silnici.
Jenomže to nesmíte mít na nohách kozačky s 8 centimetrovými podpatky.
Ale šla jsem. Svižným tempem, nakolik mi boty dovolovaly, a v duchu jsem si říkala, že tohle by měla být přesně ta situace, kdy se ten princ objeví. A klidně bych mu odpustila, kdyby kůň nebyl bílý, ale třeba hnědý nebo černý.
Když jsem byla za čtvrtinou a cítila ten obrovský puchýř, co se mi začal dělat, nepohrdla bych ani fialovým koněm s puntíky. Hlavně, když by přijel a měl aspoň slušného jezdce.
Jenomže princ nikde. Nevím, kde se stala chyba, ale pokračovala jsem pěkně po svých až do půlky, přičemž jsem žmoulala mobil v ruce a přemýšlela, jestli nemám zvolit nouzový plán.
Nouzovým plánem chápejte výměnu prince za hrdinu, v mém případě velmi dobrého kamaráda, u kterého bych žadonila o vstřícnou mužskou pomoc slečně v nesnázích. A přestože vím, že by neodmítl, stále jsem tvrdohlavě odolávala využít přítele na telefonu. Jsem totiž nesnesitelně hrdá a nerada přiznávám, že něco tak úplně nezvládám.
Nicméně před vidinou, že v lednu půjdu bosa, by dost možná ustoupila i moje zabejčenost. Jenomže ani tak bych nezavolala, protože si ho šetřím jako Popelka poslední oříšek :D
Vždycky si řeknu, že mě může potkat něco horšího, a potom ho teprve budu prosit o pomoc. Zvážila jsem proto i jiné známé, ale když jsem to poměřila s tím, jak často se jim ozvu jinak, zavrhla jsem to. Ještě by to vypadalo, že si vzpomenu, jen když něco potřebuju.
Takže jsem šlapala statečně dál, s nohama sedřenýma, kotníkem bolavým. A dvakrát jsem málem hodila šipku do škarpy, protože někteří řidiči nejen, že nezastaví, ale ještě jedou jako šílenci.
Nu, nakonec mě za půlkou cesty vyzvedl táta. Aleluja.
Takhle jsem skončila jen se solno-bylinnou lázní na chodidlech a druhý den chození na boso, protože i nošení pantoflí bolelo. Puchýře mám opravdu výstavní.
Už se nemůžu dočkat, až si to zase zopáknu. A pohádkám nevěřím ani ťuk. Princové vás totiž nezachrání. Oni se na vás suveréně vyprdnou! :D

Jak jsem šla na rande

13. prosince 2014 v 23:28 | Michi
Jsem naprosto nepoznamenaný tvor, co se randění týče. Nedělala jsem to předtím a nebudu to zřejmě dělat ani do budoucna. Asi mi na to chybí nějaké buňky. Nebo bych si měla nastudovat nejprve nějaké příručky, než se do toho dám. Potom to totiž možná nedopadne stejně :D
To jsem tak jednou seděla u ntb a právě do sebe cpala párky (ano, jsem závislá na téhle absolutně ohavné věci :D) když mi zapípal mobil. Myslela jsem si, že se mi konečně ozval můj dobrý kamarád a vzpomněl si na mě, nicméně jaké to překvapení, když jsem zjistila, že to byl Špaček. Říkejme mu Špaček, i když to je trochu jiný pták...
Prý, jestli neskočíme na rychlé kafe, že musí vyřídit pracovní pochůzku a jede kolem. Ha! To byla nevítaná přepadovka. Já v teplákách, s neumytýma vlasama, neoholenýma nohama, ale kupodivu po dlouhé době nalakovanýma nehtama. Tak jsem se jala zjišťovat, jak si to jako představuje v osm večer a že se do města v tuhle dobu fakt nemám jak dostat ze svého maloměsta. Odpověď byla, že mě vyzvedne. Ha! To zavánělo průserem.
Optala jsem se teda, za jak dlouho by to jako viděl a uvedla výmluvu, že zrovna dodělávám podlahu a musím se proto zkulturnit, protože jsem jako prase. Sice jsem tu podlahu dodělala den předtím, ale to se taky počítá! Odpověděl, že za hodinu a půl. Fajn! To mám dost času na sprchu a všechno kolem.
Takže jsem to odsouhlasila a letěla do vany. Nemusím se porobně vypisovat o přípravách, protože ty známe asi všichni docela podrobně. Nicméně s předstihem jsem vše zvládla a byla mile překvapená, jak vypadám na závěr použitelně. Horší bylo, že jsem neměla ponětí, jak vypadá protějšek. Ale co, rande na slepo jsem ještě nezkoušela a zkusit se má všechno. Akorát babi medvědice dostala záchvat, aby to nebyl nějakej úchyl.
No... Úchyl to nebyl. Ale na člověka s jeho prací bych ho netypovala.
Špaček byl o hlavu menší než já (a to ten klín na mých kozačkách fakt není moc vysoký!) a přibližně dvakrát tak široký jak já (to už je co říct!). Sice jsem věděla, že je o nějakých těch pár let starší, ale ve skutečnosti působil starší podstatně víc. Co na to řít, bylo to zklamání. Přesto jsem to nevzdala a když se zeptal, kam v tom našem maloměstě můžeme zajít, vzala jsem ho do hospody pod mým příbytkem. Ostatně co může být v jedenát večer ještě otevřené kromě hospody?
Uvnitř jsme zasedli ke cole a začala diskuze prokládaná trapným mlčením a zíráním na televizi s rockovým kanálem. Jediné téma, na které jsme se dokázali bavit pořádně a se zájmem na obou stranách, byla jeho práce. Z jeho strany nadutost, z mojí autorská deformace.
Na závěr jsme skončili v autě při prohlížení fotek z několika policejních akcí a pouštění pár odposlechů. A když si Špaček začal dodávat kuráže a dorážet na mě, usoudila jsem, že je nejvyšší čas jít nakrmit Maxe a vypakovala ho domů na Moravu. Od té doby jsme spolu se Špačkem nemluvili.
Mizerné rande, ale plodná informační schůzka.

MUM'S DIARY -> Ježíšek nebo Santa Claus?

8. prosince 2014 v 1:12 | Michi
Taky si všímáte, jak se poslední dobou rozmáhá tred dvou táborů, z čehož jeden fandí červenému a druhý tomu v plenách? Až doteď jsem to úspěšně ignorovala. Nakonec jsem se ale zase dostala do bodu, kdy jsem se nad tím musela zamyslet kvůli mláďatům.


Ať si říká, kdo chce, co chce, američani v tom umí chodit. Fakt neznám jiný národ, který by měl tak propracované a krásné svátky jako oni. Absolutně miluju jejich Halloween, Díkůvzdání, Velikonoce i Vánoce. Mají to v palci, umí si to pořádně užít a je jedno, jestli jsou to děcka nebo dospělí. To se mi vážně líbí. Takhle by to mělo prostě vypadat. Lidi by měli umět zahodit problémy za hlavu a bavit se, když k tomu mají příležitost. A co si budeme povídat, mají ty svátky taky mnohem lépe vymyšlené, než my.
Přemýšleli jste taky někdy nad tím, jak Ježíšek roznáší dárky?
Jasně, Santa Claus má boží sáně s lítacíma sobama, k tomu kouzelný pytel, kam nacpe hračky pro všechny hodné děti, a pak má celou noc na to, aby je rozdal. Leze do domů komínem (což teda trochu nechápu u domů bez krbu) a za sušenky s mlékem vám třeba přihodí drobnost navíc k nadílce. Nacpe vám dobroty do punčochy, dárky vyloží pod strom a jde o dům dál. Paráda.
Ale Ježíšek? Jak sakra mimino v plenkách ležící v jesličkách během večera doručí dárky všem dětem? Nemá žádné kouzelné vychytávky, v ničem nelítá a je to nemluvně. A upřímně, nějaká ta hodina, při které se sedí u štědrovečerní večeře, je fakt děsně málo času na rozdání dárků všem nedočkavcům.
Upřímně jsem se s tím nikdy moc netrápila. Teda od doby, co jsem věděla, jak to vlastně doopravdy je a ani loni jsem to ještě moc neřešila. Mia byla malá, měla z toho prd rozum a já ani neměla chuť nějaké Vánoce slavit. Letos jsem si ovšem usmyslela, že udělám Vánoce tak, jak mají být. A s tím přišlo zásadní rozhodnutí.
Bude u nás rozdávat dárky Santa Claus nebo Ježíšek?
Jeliko o Santovi víme všechno, dala jsem se do pátrání, jak to ten Ježíšek jako dělá. První člověk, za kterým jsem šla, byla moje máma. Vyzvídala jsem, co nám to tvrdili jako dětem, protože si nic takového nepamatuju. A nepamatuju si to proto, že nám nic netvrdili. My se neptaly, proto nám to nikdy neříkali. Prostě Ježíšek dává dárky a nazdar. Byly jsme nenáročné děti :D Nicméně jsem si díky tomu vzpomněla, že jsem jako dítě pořád myslela, že Ježíšek je vlastně ježek, co se jmenuje Ježíšek a ten nosí dárky na bodlinách oknem. Nevím, kde jsem na to přišla, ale věřila jsem tomu celou dobu :D Pokračovala jsem proto ke známému zdroji všech informací. Začala jsem googlit. Jenomže ouha, google tohle neví. Nikde na googlu nenajdete informaci o tom, jak to Ježíšek dělá. Teprve po dvou hodinách pátrání jsem se dočetla, že to neví vlastně nikdo, protože mu to nikdo oficiálně nevymyslel a každá rodina používá vlastní verzi. Bezva. Jako poslední variantu jsem tedy napsala jednomu svému kamarádovi a zeptala se ho, jak Ježíšek roznáší dárky, protože to nevím a google taky ne. Očekávala jsem, že on mi to osvětlí, protože oplývá vědomostma, bystrozrakem i inteligencí, na odpověď mi ovšem přišlo, že mě musí zklamat, protože to absolutně netuší.
Takže mimino v plenkách, kde mám volné pole působnosti a je to česká tradice nebo děda s velkým panděrem, co lítá se sobama a dá se tomu lépe věřit?
Musím uznat, že rozhodování bylo strašně složité a brala jsem ho absolutně zodpovědně. Moje rozhodnutí přeci ovlivní budoucí vnímání Vánoc mým mláďatům. Nakonec tedy vyhrál Ježíšek. Ačkoli má Santa moje velké sympatie, ráda bych u nás aspoň nějak zachovala skomírající české tradice. Sice to nemíním dělat tak děsivě agresivně jako některé jiné matky, ale u nás bude roznášet Ježuch. Teď ovšem zbývá ta horší věc.
Jak to jako ten počůránek bude teda dělat?

Podzimní venčení / Autumn walking

27. listopadu 2014 v 23:49 | Michiyo Yokomura
"Ať děláme, co děláme, nemůžeme se s volaným účastníkem spojit."
Oobně bych tu větu adaptovala.
"Ať dělám, co dělám, pořád mě nic nenapadá."
Tak začneme neutrálně. S tím počasím je to tak trochu tragédie. Setmí se už ve tři odpoledne a v pět je tma jak v pytli. Osobně mi to nevadí, já si na všem najdu nějaké pozitivum, ale strašně mě to mate a mláďata očividně taky. Jinak nechápu, proč Max huláká už ve čtyři, že chce koupat :D Ale i to jsem vyřešila. Dám ho na zem a nechám ho plazit. Začíná to ovšem vypadat, že jeho další vývojová fáze bude žížala nebo had. Nebo třeba úhoř, protože jeho plazící schopnosti jsou abnormální. Klidně bych mohla pořádat dětské závody v plazení, protože když Maxe položím na jeden konec pokoje, stačí mu deset vteřin, aby s objevil na konci druhém. Fascinující objev. Trochu mi to připomíná Fredyho Cruegera v díle, kde ho matka jeptiška "porodila" na podlahu v kostele a on se bleskurychle odplazil pryč. To by mě možná mělo trochu znepokojovat, nicméně... Něčím se v budoucnu živit musí, že jo.
Mia je se pro změnu pokouší udělat si z jedné hlavy dvě. Nevím, kde na ten nápad přišla, ačkoli by to mohlo mít spojitost s Universitou příšerek, kde ta jedna má dvě hlavy a jen jedno tělo. Takže doporučuji nepouštět to vašim potomkům dříve, než budou mít dost rozumu na to, aby se nesnažili urazit si hlavu o postel :D Naštěstí jsme díru v čele přežili i bez šití a snad se to brzy zahojí. Případné jizvy zakryje make-upem, od čeho je to holka.
A protože si mláďata očividně žijou svým vlastním životem, maminka pracuje jako o život, aby do Vánoc všechno stihla :D Podzim je totiž naprosto ideální období na zútulňování domova, věděli jste to? A ještě lepší doba je poslední měsíc před prosincem, abyste nevyšli z tempa, až se vrhnete na cukroví. Proto jsem se rozhodla v listopadu předělat kopletně kuchyň a rovnou i chodbu. Nebudu přeci troškařit, že jo. Kuchyň je už naštěstí bez menších detaiů hotová, zatímco chodba se na mě šklebí s oškrábanýma zdma a rozdělanou podlahou. Budiž, pořád to můžu stihnout. Stačí jen nakoupit barvu, vybílit, vymalovat, dát dlažbu a vyrobit závěs...
Jo, asi právě proto raději utíkám každou volnou chvilku do té zimy venčit. A je jedno, jestli mláďata nebo psa a nebo jen sama sebe, protože uznejte, liška taky potřebuje občas vyvenčit :D

Náročné dny / Hard days

1. listopadu 2014 v 0:37 | Michiyo Yokomura
Přestože je na pokročilý podzim venku docela hezky a podzim si jinak užívám, občas mám taky dojem, že padá obloha. To je totiž nejlepší vysvětlení chaosu, který se tu momentálně kolem mě promenáduje v plavkách. Liška toho sice vydrží hodně a liščí mamá dvonásob, někdy mi ale trochu hrabe. Jako například v posledních několika dnech.


Mláďata se rozhodla, že se adaptují na příchozí podzim. Nebo alespoň doufám, že podzim a je to rychle přechodné období, protože jestli je tahle adaptace rovnou zimní, zavřu je do skříně až do jara. Dlouhodobě bych totiž nemusela ustát celonoční maraton s dudlíkama a lahvemi mléka, zuřivé záchvaty vzteku neustále utahané Mii a nevrlého Maxe, který mi dokázal, že je zvládá s přehledem taky. Nejlépe v jednu ráno, když ho teprve usínající sestra vzbudí a on nemůže znovu usnout. A to nemluvím o každovečerním vytírání vytopené koupelny po společném koupání, bojkotováním naprosto všeho nebo pokusy o vyjedení celé ledničky i špajzu na jeden zátah. Shrnuto a podrtrženo, mláďata mi zcela očividně vyhlásila válku! Ale já se nedám. Pořád tu mám totiž skříň, do které je můžu v nejhorším případě zamknout :D
O nic lépe na tom ovšem nejsou ani dospělí. Podzim je sundáva jednoho po druhém jako hrušky ze stromu a oni bez pochyb dopadají přímo na hlavu. Není totiž možné, aby se tak najednou všichni změnili o 180°. Z žen se stávají semetriky první kategorie a muži je bezmezně milují, obdivují a trpí pod jejich hrůzovládou. Vážně, ukažte mi alespoň jednoho, co si na svou polovičku opravdu nestěžuje a je šťastný, protože já ze všech stran slyším jen samé nářky. A nechápu. Absolutně. Co se to všem děje? Zbláznili se oni nebo já? Jediné, na co se vzmáhám, je nechápavé kroucení hlavou s pusou dokořán a udiveným pohledem. Na víc nemám. Příliš mě zmáhají vlastní povinnosti :D
Jak už to tak bývá, nevím totiž, kam dřív skočit. Jestli na zahradu sázet stromky a rýt záhony nebo do kuchyně nalepit dlažbu a vymalovat zdi, popřípadě ke sporáku testovat nové recepty nebo zasednout k počítači a tvořit? Nemluvě o stále nedodělaných poličkách ve sklepě a rozdělaném náčrtu dětské kuchyňky, pokukujícím šicím stroji, co nutně potřebuje seřídit, aby pořádně šil a naskicovaných výkresech. Zbytek pro jistotu zamlčím. Nesmím ovšem zapomenout na chudáka Athose, kterému stále slibuju ranní běhání, ale obvykle jsem ráda, když se s ním dokopu na večerní procházku s piškoty. Takže bych opravdu nejraději vlezla do postele, dala si polštář na hlavu a tvářila se, že tu vůbec nejsem :D

Vyceň zuby, vytas drápy

27. září 2014 v 21:17 | Michiyo Yokomura
Lišky jsou odjakživa proradné, úskočné a lstivé. To se o nich alespoň říká. Pokud nemusí, neútočí a nebojují. Raději útečou nebo se díky své lsti ze všeho dostanou bez újmy na kožichu. A je to pravda.



Od malička patřím k mírumilovným jedincům, přestože jsem naprosto krvelačná bestie.
Vždycky jsem s velkým nasazením sledovala boxerské zápasy v televizi, chtěla taky boxovat, abych všem těm "borcům" natrhla zadek a byla zcela odvařeným přihlížečem, pokud se do sebe pustili dva kluci či chlápci kvůli testosteronem hýřící vřavě.
Ale i tak se snažím vyhýbat konfliktům, které by vedli k fyzickému násilí a nejlépe se vyhýbám i konfliktům slovním, protože v takovém případě reaguji defenzivně. Ustupuji, udržuji si bezpečnou vzdálenost a na vše odpovídám klidně. Pokud se ovšem začne situace vyhrocovat, propracovávám se k nervozitě, což znamená, že se vám začnu smát. A to spousta naštvaných lidí opravdu nesnáší. Tím si tedy obvykle zadělám buď na přímý útok nebo další vlnu hysterického záchvatu, která ovšem může vytočit do běla i mě, načež přejdu do ofenzivy a to je potom průšvih. Protože hádat se s cynickým, sarkastickým a ironickým býkem nechce nikdo se zdravou hlavou.
I přes všechny tyhle drobnosti jsem se však dostala do stádia, kdy jsem se začala obávat o svou bezpečnost. A protože jsem už jednou tímhle stádiem prošla a nicnedělání nestálo to za nic, rozhodla jsem se tentokrát věcem předcházet a oslovila jednoho zručného kamaráda.
Musím říci, že je bezva. Vlastně je úplně super a kdybych ho měla hodnotit po mužské stránce, podle svých měřítek bych ho téměř pasovala na dokonalý prototyp chlapa. Jenomže učit se sebeobranu, je pro ženu docela nepraktické. Ve většině případech totiž bude vaším instruktorem vždycky muž. Na tom by nic tak hrozného nebylo, jenomže tu vyvstává dvojí problém.
Buď s vámi bude třískat o zem cizí chlap, což je představa, která se nelíbí žádné ženě, nebo s vámi bude o zem třískat chlap, od kterého si to přímo žádáte. Obě varianty jsou na prd.
Mám štěstí, že svého "instruktora" znám. Tudíž odpadá fakt, že je to cizí člověk. Jenomže pořád je tu problém s tím, že se mi dvakrát nelíbí představa nechat sebou třískat o zem, natož pak mlátit do něj. Co když mu něco udělám?
Je to sice nepravděpodobné a v našem případě snad i nemožné, ale při každém pobídnutí "zaútoč" mi bliká výstražné světýlko v hlavě, že do něj přeci nebudu mlátit nebo s ním švihat o zem jak vzteklá. Jsem prostě příliš hodná. Dokonce se někdy obávám, že bych nechtěla praštit ani toho, kdo by mě přepadl, protože bych mu přeci mohla ublížit :D
Nicméně, i když mi není příjemné pomyšlení, že se mnou jen tak mlátí o podlahu, spadám do té skupiny, která si v jeho případě říká, že praštit se mnou o zem není tak špatný nápad. Jen to nesmí být pro nic, za nic.
Z toho ovšem vyplývá, že pokud vás učí někdo, o kom smýšlíte jakkoli jinak než o někom, komu byste rádi nakopaly zadek, je to krkolomná práce, protože když stojíte naprosti a zatímco on vám vykládá, co máte dělat, vaše jediná myšlenka je, ať s vámi konečně praští o zem a udělá všechno to, proti čemu se máte bránit, zapamatujete si z jeho výkladu sotva třetinu. A to má za následek modřiny z pádu a výčitku, že jste nepozorní / bojíte se zasáhnout / nedáváte pozor / atd...

Když se řekne láska

19. září 2014 v 20:56 | Michiyo Yokomura
Všude najdete tolik citátů, vtipů a každý vám povypráví tolik příhod a moudrostí, že si z toho odnesete hlavu jako meloun!


Tahle záležitost je u mě docela jednoduchá. Mám ráda jen velmi omezené množství lidí, neomezené množství zvířat a neurčité množství zážitků.
Co se týče první kategorie, do značné míry se vymykám běžným stavům. To znamená, že mezi mé běžné dámské vybavení nepatří ta nepochopitelná možsnot zamilovat se a odmilovat v podstatě na povel. Naopak. Já naprosto nechápu, jak se to dělá!
Absolutně mě mate, jak je možné, že má žena jeden týden ráda, a co ráda, miluje! jednoho a za týden má stejné pocity ke druhému či už třetímu a o těch předešlých není ani veta. Vážně, jak tohle funguje? Máme někde tlačítko nebo mi jen chybí nějaký důlžitý chromozon, co tohle obstarává?
Podobně jsem nikdy nepřišla na chuť přechodným vztahům. Vážně nemám potřebu být s někým jen proto, abych teda jako s někým byla a přitom čekat, až dorazí pan s velký P. A ne, teď nemyslím velké P v tom smyslu, který určitě každého napadl. Kde to má logiku? Chodit s někým jen kvůli zabití času, abych nebyla divná, že jsem sama, a protože je přeci lepší být s někým než bez nikoho, no kdo tohle vymyslel? Ne, fakt si nepřipadám divná, když s nikým nechodím / nežiju / neflirtuju (nesexuju psát nebudu, protože tam bych si divně připadala :D). Rozhodně ani nemůžu tvrdit, že bych si čas, co jsem strávila striktně mimo vztahy, málo užila a s chlapem po boku by to bylo stokrát lepší. Netvrdím, že lepší by to v některém ohledu třeba nebylo, ale já si to užila dostatečně, takže ne, děkuji, nemám proč litovat.
Pamatuju si období, kdy jse mdokonce zatvrzele vztahy odmítala :D A byla to docela sranda. Připadala jsem si nezávislá, svobodná a strašně cool, když nejdu s davem. Dobře ,to poslední byla absolutní hovadina a zase tak moc jsem se tomu vyhýbat taky nemusela, ale já se v té době bavila stejně dobře bez chlapa jako s ním, takže kde byl problém?

No podle některých zřejmě v tom, že mi právě chybí to "něco", díky čemuž holky vzplanou a ochladnou po citové stránce jako kuře v mikrovlnce. Já to fakt neumím. Přijde mi to v mém podání nereálné a řekla bych, že to nereálné prostě je, protože jsem v tomhle ohledu strašně omezená :D A netrápí mě to. Jaksi mi nechybí knížka zářezů, kam bych si vypisovala všechny krátkodobé známosti a v padesáti nad nimi vzdychala nebo artně vzpomínala, kdo že to byl :D U mě, když se řekne zamilovat se, tak to prostě znamená jednou a napořád. Je to strašně pohádkové, to mi vykládat nemusíte :D ale pro mě to takhle nějak funguje.
Proto jsem naprostý looser jen se dvěma záznamy :D Poprvé jsem se zamilovala naprosto nepochopitelně a nečekaně do osoby, která mi původně připadala komická a nezajímavá a po druhé jsem si prostě usmyslela, že zamilovaná jsem (a když si liška něco usmyslí, vlak přes to nejede :D). Na prvního i po deseti letech se vzdycháním vzpomínám dosud a od druhého jsem si odnesla dvě mláďata s poznáním, že takhle to tedy opravdu nefunguje :D

Lovecká sezóna v plném proudu

1. září 2014 v 12:42 | Michi
Měla jsem dojem, že hon na lišky se koná pouze někdy kolem února, kdy mají v norách zašitá mláďata. A co se býků týče, u těch jsem ani neměla ponětí, že se vůbec na lov používají. Až dosud jsem žila v přesvědčení, že jsou to jen chudáci chovní. Ale jak se poslední dobou dozvídám, všechno se mění a svět blázní :D


Když se všude rozneslo, že je liška zase na svobodě, očekávala jsem spoustu hloupých dotazů, nepříjemných poznámek a přechytralých rad. Toho jsem se ostatně i dočkala, jak jinak. Jenomže jsem dostala navrch ještě bonus, o který jsem tedy rozhodně nestála. Zřejmě na mě byl vyhlášen hon.
Jak jsem na to přišla?
Najednou se mi po x dlouhých letech ozývají lidé, kteří si chtěli kdysi pověsit doma na zeď mezi trofeje i jeden liščí ocas a já jim místo toho dala pěkně do těla vidličkou a solí! Muhaha. To byly časy! Nicméně nyní si ten duel chtějí asi zopakovat, protože mi najednou chodí tucty sms z čísel, která už dávno nemám uložená a na fb i mě neustále někdo přidává. Říkám si, co se to děje? Že by si na mě najednou všichni vzpomněli? Z ničeho nic? Jo, kdeže. Z ničeho nic to nebude. Oni si prostě pánové myslí, že když je liška s liščaty osamocená, je to synonymum pro slovo "zoufalá" a nebude pro ně tedy problém konečně dosáhnout svého. Cha! To bych se na to tedy podívala!
Jelikož nejsem jenom liška, ale podle znamení taky býk (a to býk přímo výstavní!), rozhodně jim tyhle attaky nedaruji. Stojím pěkně napřažená s baseballovou pálkou a bolestivě odrážím všechny útoky. Já jim dám, harantům! Mně nikdo lovit nebude! Člověk je rád, že si konečně trochu odpočine a oni se na něj hned sesypou jak na med. Tak jim to patří! Jsem zlá, cynická, zlá, jízlivá, zlá, temná a už jsem říkala, že jsem zlá? Jo, jsem zlá. A velice mě to baví. Když si neumí dát pokoj, zaslouží si pořádně vypráskat kožich. Do jednoho!
A to jsem si celou dobu naivně myslela, že taková malá stvoření jako jsou děti, působí na mužskou populaci jako zaručený odpužovač. Teď to ovšem vypadá, že jsou spíš jak magnet. Blázniví lidi!

Vesnický heartbeat

26. srpna 2014 v 15:08 | Michi
Co je srdcem každé správné vesnice? Drby! Kdo dělá drby? Všichni!


Jsou to chlapi v hospodě i ženské na návsi, znuděné manželky na mateřské i pokuřující puberťáci. Drbe rád každý a kdo tvrdí, že ne, lže. Nebo možná říká jen polopravdu, protože sám drby neroznáší, ale velice rád si je o druhých poslechne.
Co si budeme povídat, drby jsou jakási záhadná a tajemná věc. Žádná jiná věc se kromě světla nešíří takovou rychlostí. Stačí půl hodiny, aby jedna taková informace oběhla celou ves a vědělo se o ní naproto všude. Fascinující, že?
Stále zastávám názor, že právě drby by měly využívat tajné služby. Neexistuje spolehlivější zdroj informací a co je důležitější, neexistuje rychlejší. Vždyť za jedním takovým drbrem zaostává i wifi!
Ale ano, má to své mouchy. Především ta věrohodnost není vždy úplně v pořádku. Nikdy totiž nepřestanu řešit záhadu, jak je možné, že zatímco na jednom konci vesnice zakopnete, v jejím středu už máte zlomený kotník a na jejím konci jste v bezvědomí. Je to zvláštní úkaz, který se nazývá "Každý si něco přidá".

Co k tomu více dodat. Skoro celý život žiju na vesnici, takže funkčnost drbů znám velmi důvěrně. Mnohokrát jsem byla jejich hlavním tématem a momentálně v době, kdy jsem sama liška s liščaty, se opět šeptanda rozjíždí.
Všichni už to ví. Všichni se už děsí. Všichni jsou až příliš chytří, proto radí a všichni se zajímají, co budu dělat já. Co jim na to může člověk odpovídat?
Že jsem svou drahou polovičku podřízla, zakopala šest metrů hluboko u nás na zahradě a stala se ze mě lesbička. Že plánuju útěk do Arabských emirátů a přivdám se do jednoho z harémů tamního šejka. Nebo ať si trhnou levou zadní a zametou si laskavě před vlastním prahem, protože jsem od jejich sousedky slyšela, že k nim příliš často zavítá soused Pepa, když je pan manžel na služební cestě :D

Když je z vás single máma

16. srpna 2014 v 14:29 | Michi
Někdy se to tak sejde a poštěstí, že časem dojdete do bodu, kdy už to prostě dál nejde a není lepší řešení, než udělat rázný řez. A když dělá rázný zářez liška, podřízne vás obvykle jako podsvinče a je konec.


Dobře, tak brutální to zase nebude. Jsem vlastně velice mírumilovný tvor, který se jen plíží po okolí s vidličkou a slánkou v kapse, číhá za každým rohem a zajišťuje nápravu všemu bezpráví. Plus navrch si občas škodolibě pošmákne na nějakém chudákovi, co se neplánovaně připlete do cesty. Ale to je zcela mimo tématu.
Takže jak jsem už říkala, nějak se mi poštěstilo, že je ze mě máma liška samoživitelka. A není to žádná tragédie, jak zjišťuji.
Najednou mám spoustu volného času.
Ano, je to tak. I se dvěma mláďatama mám tolik volna, že mě to až udivuje. K čemu ho využívám? Absolutně k ničemu. Mám tolik práce a možností, že se nedokážu rozhodnout, co je důležitější, takže razím heslo: "Mám tolik práce, že nedělám raději nic."
Kromě volného času také nemusím hledět na to, zda něco můžu či ne, jestli na mně něco není v pořádku nebo je něco, co druhému vadí a celkově jsem se mohla nvrátit ke svému starému liščímu životu, na který jsem už téměř zapomněla. A je to pecka!

Vítej můj starý optimisme; flegmatičnosti, už se mi stýskalo. A můj pověstný černý humor a perverzní sklony se opět rojí packu v pacce a tancují tady kolem mě pořádnýho dupáka, abych viděla, jak jsem jim chyběla. A že oni mně taky :D
Rozhodně není zpětně čeho litovat. Ty čtyři roky byly nechutně náročné, velice poučné, zarážející a odhalující neskutečné pravdy o tom, kam je člověk schopný zajít. A byly taky pěkné a legrační a celkově dohromady to bylo hrozně fajn a dalo mi to fakt dost. Může to občas vypadat nezvladatelně, ale jak máte za zády několik opravdu dobrých přátel nebo lidí, co jsou pro vás významní a důležití, je to vlastně hračka. Aneb když nejde o život, nejde o nic.
Takže i když se teď budu dvakrát tak ohánět, abych mláďatům zajistila potřebné vybavení na přežití ve vnější džungli, s chutí do toho a pořádně si to užít! Život je jen jeden a měla by to být pořádná jízda se vším všudy!

Z deníku Čiči -> Nový domov

27. července 2014 v 16:53 | Čiči Neko
Včera večer k nám přibyl nový spolubydlící. Nebo spíše přibyla, jelikož je to slečna. Chlupatá slečna se čtyřma tlapkama, jedním ocáskem, dvěma ouškama a pěkně ostrýma zoubkama. Všem nám udělala velikou radost, otázkou ovšem zůstává, jestli jsme udělali radost také my jí. Proto jsem se rozhodla přeptat se jí na názor :D


Když vás vezmou od mámy, je to průšvih. Na druhou stranu, když vás vezmou od dalších pěti sourozenců, zase tak zlé to není. Už se s nimi nemusíte přetahovat o krmení, ani o kousek místa v pelechu, kde se po vás beztak všichni válí. Jenomže nevíte, kam vás odvezou a co se s vámi bude dál dít. Chcete vědět, jak to bylo se mnou? No prosím, jak si přejete.
To vám takhle jednou v devět večer někdo přijde, vezme mě, nacpe do krabice a tradá ven, kde mě předá divně vypadající osobě, co se na mě přiblble usmívá a drbe mě pod uchem. Dobrá, to není špatné. Jenomže! okamžik na to vás nacpou do obrovské vrčící věci se dvěma žlutými oči a vydávajícím rachotem jako v posledním tažení, která se rozpohybuje a vy víte, že jste v pytli, protože útěk není možný. A to mi věřte, že jsem zkusila cokoli. Přesto mě pokaždé ty nenechavé ruce zase popadly, strčily zpátky na karton a hotovo. Nakonec jsem to teda vzdala, vyškrábala se alespoň na rameno a sledovala cestu z okna. Upřímně, byla to nuda. Jediné, co jsem se za celou dobu dozvěděla, byla skutečnost, že odteď patřím uječené siréně a budu se jmenovat Čiči. Velmi originální, já vím. Příliš jim to nepálí, co si budeme povídat. Ještě byla v nabídce Sisi, jenomže prý vypadám jako kočka z Kocoura v botách, tak je ze mě Čiči. Nápaditost hard, ale pořád je to lepší než aby mi říkali Mňau nebo Mnew a hráli si se mnou na Pokémony.
S příjezdem domů mě vypustili, ať si to jdu očíhnout. Tak jsem teda šla. Jenomže tam je spousta místa a já měla bobek na krajíčku z neznámého, takže jsem se velice brzy utábořila na dece a odmítla se hnout. Jen trochu mlíčka, měkkou deku a klid, prosím. Uznávám, dopřáli mi ho. Teď už ale chápu proč, protože po náročné noci, kdy jsem střídavě spala a pochodovala po místnosti s hromoucím mňoukáním, přišlo ráno. A to se nemělo stát. Znamenalo to totiž seznámení se s mou novou majitelkou. Dopředu vám říkám, že je to noční můra jakéhokoli zvířete.
S ječením se ke mě přihnalo dvounohé stvoření neměřící ani metr na výšku, za to o hlasitosti hlásné trouby, popadlo mě za krk a přimáčklo k sobě. Od té doby bylo na pořadu dne nošení, po kterém vám je kůže na těle o dvě čísla větší; mazlení, při kterém vám lezou oči z důlků, hodiny létání, ačkoli kočky prostě nelétají (alespoň ne dobrovolně) a topení v mléce při krmení. Jediná snesitelná aktivita bylo vození v kočáře nebo čas, kdy to stvoření spí.
Popravdě, nemyslela jsem si, že to přežiju déle než týden, jenomže přišla záchrana. Dospěláci si totiž usmysleli, že jsem tu příliš osamocená a rozhodli se mi přivézt posilu. Další kotě.
Je teda nějaké nedomrlé, takže je jasné, kdo z nás dvou tady bude šéf, ale vytrhlo mi trn z kožichu. Od té chvíle jsme na tom totiž podobně.

Ale ať nevypadám jako pesimistické kotě... Dostala jsem se do naprostého blázince, o tom není pochyb. Přesto se mi zdá, že se tu budu mít dobře. Dokonce dost dobře. Nakonec si ty podivíny možná i oblíbím.

#100HAPPYDAYS 1-10

27. července 2014 v 16:40 | Michiyo Yokomura
Nejspíše jste už zaregistrovali nový fenomén, co se objevil na internetu. Jedná se o výzvu, ve které máte ukázat, že dokážete být šťastní. Zdá se to snadné, že? Jenomže často zjistíte, že to vlastně nestíháte. Není čas být šťastný nebo nemáte čas si uvědomovat, co vás činní šťastnými. A právě tahle výzva vás nutí každý den se alespoň na pět minut zastavit a zvěčnit na fotku něco, co vás udělalo nebo dělá šťastnými. Po celých 100 dní.


Musím uznat, že je to náročnější než jsem si myslela. Říkala jsem si, jaká o bude sranda, proože každý má přeci čas vyfoi každý den něco, co ho dělá šťastným a poté to zveřejnit. Jenomže to vůbec není pravda. Často zapomenete nebo nemáte skutečně čas. A to vás nutí zamyslet se nad dnešní uspěchanou dobou. Rozhodně byste měli tuhle výzvu rovněž vyzkoušet a být každý den přinejmenším na 5 minut šťastní :)


1) Moje malá a neustále špinavá horolezkyně :)
2) Pozitivně naladěná videa jedné skvělé blogerky :)
3) Můj malý smíšek :)
4) Když píšu...
5) Když se pokus povede.
6) Email od nejlepší kamarádky :)
7) Přírůstky do kosmetického košíku.
8) Čiči aneb nový přírůstek do rodiny :)
9) Relaxing :)
10) Vymazlená snídaně :)

Nočníkování

27. července 2014 v 16:02 | Michiyo Yokomura
Jednou to čeká každého rodiče. Obvykle to odnesou maminky jako většinu obdobných fází ve vývoji dítěte, ale jestli to učí dítě otec či matka je podle mého názoru úplně jedno, protože v závěru jde stále o ten samý výsledek. Docílit toho, aby dítě hodilo bobek do nočníku a rovnou ho chodilo kropit. Nám se to rovněž nevyhlo a jak že nám to jde?


Že bych mohla začít Miu učit na nočník jsem si řekla ve chvíli, kdy zvládala sama sedět bez opory, což bylo kolem šestého až sedmého měsíce. Ačkoli jsem od toho příliš neočekávala, proběhlo to docela hladce. Mia brala sezení na nočníku jako velkou zábavu a neprotestovala, jelikož vůbec nechápala, proč má kahoty u kolen a dřepí na tom podivně zeleném trůnu, do kterého div nepropadne celá a jelikož jsme měly vytipované období, kdy přichází velká potřeba, každý den jsme se setkávaly s úspěchem. Legrační ovšem bylo, že se to většinou odehrávalo v čase obědovém, takže jsme seděli na pohovce, Mia trůnila a já jí přitom nacpávala zeleninovým příkrmem.
Jenomže pak přišel pobyt v nemocnici, kde jí týden mučily ohavné a naprosto nešikovné sestřičky a po návratu domů se Mia odmítla na nočník posadit. Tak jsem to nechala být. Říkala jsem si, že má beztak čas a za nějakou dobu to zkusíme znovu.Zkusily jsme a od té doby je nóča střídavě kamarád nebo nepřítel.

Začalo to jako přechodná období. Jednou za čas jsem se rozhodla, že bychom to mohly zkusit a povolala Miu na trůn. Odpovědí mi bylo buď dobrovolné vysvléknutí a usazení, což jsem považovala za úspěch nebo řev, jekot a zběsilý úprk pryč, který jsem se pokusila zkrotit, ale nakonec jsem byla zkrocena já ve své učební vášni a odsunula pokus na jindy. V mezidobí tedy sloužil nočník jako nejrůznější pomůcky.
Občas ho Mia nosila na hlavě místo klobouku, jindy do něj bůh ví proč šlapala nebo trhala na malé kousíčky toaletní papír a házela ho dovnitř, dokud nebyl vrchovatý, načež to vesele vysypávala do velké toalety a splachovala. Přistihla jsem ji dokonce u usazování hadrového miminka na nóču a následné vykřikování, že mimi udělalo ble, což jsem pojala jako příležitost jí vysvětlit, že když udělala ble mimi, může teď i ona... Nesešlo se to ovšem s pochopením a opět s křikem utekla. A když se tyhle stavy začaly měnit ob den, svěřila jsem se s tím strýčku googlu.
Jenomže se ukázalo, že ani ten z dětí a nočníků není příliš moudrý. Narazila jsem samozřejmě na několik rad od odborníků, kde vysvětlovali, že si dítě má při kupování vybrat nočník samo a nejlépe mu máme názorně předvést, co se do něj má dělat. Děkuji pěkně, na to se zrovna necítím a pochybuju, že by M jako vzroný tatínek chtěl jít dělat potřebu do nočníku. Spíše by mi odpověděl, že on je kluk a tím by Miu jenom zmátl, takže tuhle variantu jsem ihned zavrhla. Nočník jsem ke všemu kupovala v době, kdy si Mia neuměla vybrat ani jídlo, takže ačkoli jsem původně chtěla pořídit nočník hrací jako měla sestra, když byla prcek, vzala jsem nakonec za vděk úplně obyčejným zeleným a Mia se s ním musí smířit. Což předpokládám nebude takový problém. Pokud ho může nosit na hlavě, proč by mu nemohla svěřit i své pozadí, že? :)
Nicméně neporadily ani zkušenější maminky. Na internetu je spousta diskuzí, ale když se do nich začtete, vesměs nenaleznete odpověď na tu jednu jedinou otázku "Jak naučit dítě na nočník?" Obvykle tam totiž jsou pouze narvané fotky jejich zlatíček, které přeci na nočníčku vypadají naprosto úchvatně a roztomile, jak se jim tam líbí a nelíbí, co na něm provádí a neprovádí, ale způsob, jakým je naučit poklidně vylučovat výhradně tam, už ne. Dokonce i když se přímo sami zeptáte, nedostanete lepší odpověď než fotku cizího potomka na nočníku a přání hodně štěstí s tím, že nakonec se to stejně naučí. Neříkejte, rovněž předpokládám, že Mia nebude chodit s plínkou i do první třídy :)

Současně si udržujeme s nóčou relativně přátelský, ačkoli trochu ochlazený vztah. Venku začíná být konečně teplo, takže přes den Miu nechávám běhat více nalehko a ubírám tak na počtu zneuctěného prádla, jež nahradilo pobíhání s hadrem po bytě a vytírání případných loužiček :) S tím, že se nám tu současně ochomítá sestřino štěně mám dvojitou práci :D Sama se snažím pokaždé včas upamatovat, abych Miu na nočník zahnala a když se zadaří, nechám ji hrdě nóču odnést a vyprázdnit obsah do záchoda. Všímám si i počínajících signálů, kterými jsou různá gesta značící potřebu. Někdy tedy máme lepší den, někdy horší, ale ač mám občas oči na vrch hlavy a zápasím s nutkáním narvat ji zpátky do plíny, je to většinu času docela sranda :) Třeba mě naprosto fascinuje, když se Mie zadaří hodit bobek jinam než do nočníku, načež se rozezní zděšená siréna, protože se ho bojí. Takový výjev mě obvykle pobaví více než abych se začala zlobit a důrazně jí naznačila, že do kalhot ani na podlahu to opravdu nepatří :)

Vyhráno zatím nemáme a ještě to odhaduji na dlouhou cestu, než budeme moci s jásotem zahodit plíny. Stále si ale myslím, že po dobrém je to lepší než s vynucováním, protože Andulka od vedle to zvládala už na patnácti měsících s přehledem :)


Možná by tenhle desing vyhovoval naší malé slečně podstatně více :D

Běžný den v Nořišti

27. července 2014 v 15:56 | Michiyo Yokomura
Kdo už byl někdy v životě s dětmi na mateřské, zná dobře denní koloběh, který se potýká s nesnesitelným stereotypem. Pokud jste z těch, které to teprve čeká, brzy zjistíte, že to zlatavé pozlátko, co se tváří lákavě při představě, jak nemusíte ráno vstávat do práce a nechat se prudit naštvaným šéfem, brzy opadne a vy dojdete k poznání, že je to v základu naprosto stejné.
Ani my nejsme výjimka. Každý den probíhá podle stejného harmonogramu a zavání fádností, přesto nemohu říci, že se nudím nebo přímo blbnu z neměnného režimu.
A jak to u nás v noře vlastně probíhá?


5:00 - 5:30 Zvoní budík. M po něm sahá a vypíná ho, já se opět zvedám z postele, kam jsem před deseti minutami ulehla po zdlouhavém hledání dudlíka schovaném někde pod Miou v postýlce, a odcházím do kuchyně přichystat mu teplý čaj do termo hrnku se snídaní. Sama do sebe v polospánku nacpu banán, abych zahnala to úděsné kručení v žaludku a odcházím do postele. Ulehnu a šťouchnu do M, aby vstával a nezaspal. Pak už jen matně vnímám, jak se hrabe z postele, obléká, odchází...

6:00 - 7:30 Jedno z dětí vstává. Tady nastává každý den zásadní bod celého rána. Pokud vstává první Mia a je kupodivu dobře vyspaná, sedí v postýlce a volá mě, abych ji odnesla k sobě na tátovu polovinu, kde se utáboří a dožaduje se pohádek. Max tedy může dál nerušeně spát, pokud ovšem nevstává zrovna na jídlo. Když se ale Mia vyspí špatně, vstává s řevem, kterým budí Maxe, ať už je právě najedený a spal by nebo vstává rovněž na jídlo. Oba proto odnáším k nám do postele, kam je uložím a odebírám se do kuchyně, abych jim nachystala lahve s mlékem. Velkou odevzdávám Mie a ze druhé nakrmím Maxe, se kterým se poté uložím a bez ohledu na Miu sledující pohádky oba usneme.
Pokud ale vstává první Max a já k němu stačím vyběhnout včas, aby křikem nevzbudil sestru, odnesu ho k nám do postele, nakrmím a nechám vedle sebe usnout, přičemž usínám také. Pokud ovšem svým křikem sestru vzbudí, je postup stejný jako nahoře.

8:00 - 9:00 Mia mě dloube do očí nebo plácá po hlavě. To signalizuje, že už se dostatečně vyválela a může začít něco dělat. Vstávám, oblékám se a odcházím pro výběr oblečení, kterého není škoda na zapatlání od druhé snídaně. V případě, že vyberu oblečení, které Mie nevyhovuje, nastává maraton po bytě a gladiátorský zápas, abych ji přiměla k převléknutí a usazení na nočník. Jakmile ji dostanu na lopatky a přes hlučné protesty na ní vše dostanu, odcházím nachystat jídlo, které za dalších dvacet minut rozpatlá po konferenčním stolku, gauči, podlaze a nejlépe i po mně, bráchovi a většině přehozu na postel. Když se mi zadaří vzít oblečení, které se jí líbí, pomáhá mi s převlékáním a následuje stejný princip snídání.

9:30 - 10:00 Znovu usazuji na nočník a pouštím se do prvního úklidu. Zametám, vytírám, utírám prach a opatlaný nábytek. Přitom se s Miou peru o hadřík, protože chce také utírat. Po úklidu myju upatlané dítě, které opět řve, protože ačkoli mytí stolu, skříněk a zdí jí velice baví, umývání sebe prostě nesnáší. Přitom zaslechnu dělostřelbu následovanou usilovným tlačením a zvukem, který signalizuje blátivý poločas v plínkách. Odkládám proto Miu a sbírám Maxe, se kterým odcházím do koupelny. Je příjemná změna, že se mě nesnaží přeprat, když ho převlékám a umývám zadek. Naopak se na mě culí jako sluníčko a já pookřávám. Vracím se s ním do pokoje a zjišťuji, že Mia rozlila kakao po uklizeném konferenčním stolku a teď ho z něj srká či lemtá jako pejsek. Odkládám Maxe do houpacího křesílka a odcházím pro hadr.

11:00 - 13:00 Max pokojně spí v lehátku a já zadělávám těsto. Mia zaujatě zkoumá, co to dělám a chce pomáhat. Přitom jí třikrát převléknu, protože se dvakrát počůrala a jednou nehorázně zamatlala. Po chvíli se proto raději uchýlí k vyndávání všech příborů, vařeček, naběraček, kastrolů a dalších věcí, co obsahují dolní šuplíky a skříňky, načež odbíhá do pokoje, aby mlácením šťouchadlem o podlahu vzbudila brášku. Jdu ho znovu uhoupat ke spánku a Mia se vrací do kuchyně, kde bere vařečku, otevírá klec a poskytuje králici její každodenní rozcvičku, kdy ji nahání vařečkou po kleci. Domlouvání nepomáhá, umyju tedy nádobí a jdu nakrmit Maxe, který nechce. V domnění, že tedy vydrží, než nakrmím Miu, odcházím zachránit polomrtvého králíka s nabídkou oběda. V ten okamžik si uvědomuji fatální chybu, kdy jsem měla jídlo nejprve nachystat a až poté o něm mluvit. Mia okamžitě začne šílet hlady a ječí celou dobu, dokud jídlo není na stole. Její pozornost proto odvádím dupáním, které napodobuje po mně.
Při obědě si Max rozmyslí, že nakonec jíst přeci jen chce a začne znepokojeně dudlat. Snažím se Miu neefektivně popohnat, přičemž nechápu, proč mi všichni tvrdí, že se z jedné porce najím já i dítě. Mia ji zvládne spořádat celou sama, já si dám sotva tři lžíce a přitom konejším Maxe, který už vyloženě řve a vyhrožuje mi dudlíkem v pěstičce. Jenomže jakmile odložím talíř a chopím se lahve s mlékem, Max se utiší a rozeřve se Mia, která chce ještě. Vážně nechápu, proč tedy ona netloustne a já nehubnu, nicméně při vysvětlování, že jen nakrmím brášku a pak jí ještě přidám, se Max opět rozhodne, že nemá hlad a že chce vlastně spát. Max usíná a já jdu Mie přidělat oběd, jenomže ta už spí taky. Narvu jí do plínky, uložím je a odcházím dovařit, dopéct a uklidit bordel v kuchyni.

14:00 - 16:00 Děti s křikem vstávají a M přichází z práce. Po zjištění, že je táta doma, Mia zahazuje dudlík a tahá ho do pokoje, aby jí nakreslil koko a auto. Po chvíli M prchá a přesvědčujemě, ať si to s ním vyměním. Takže chvíli houpá a žvatlá na Maxe, zatímco já další hodinu maluju arzenál slepic a trabantů. Když to mě nebo Miu přestane bavit, jdu nakrmit Maxe a Mia se dál kreativně rozvíjí na nábytku, zdech i podlaze. Beru věci a odcházíme na procházku. Někdy se ovšem poštěstí, že M přijde a děti ještě spí, čímž se naskytne několik minut volné zábavy.

18:00 - 19:00 Po hodinách parašutismu a astronautství, které pořádá venku M pro Miu a kapsách plných kytiček jdeme domů. Následuje Maxovo vzteklé poskakování, jak se snaží upozornit, že jsem hrubě nedodržela jeho hodinu koupání, napouštím vodu a koupu. Poté hromadně krmím. Maxe, Miu i M. Maxe uložím ke spánku a čekám na výsledky venkovní procházky. Pokud mám štěstí, Mia je za chvíli tuhá a já odcházím do práce. V opačném případě pouštím oblíbenou pohádku a stejně odcházím pracovat.

20:00 - 21:00 Se sluchátky v uších si užívám pracovní povinnosti a poťouchle se zdržuju co nejdéle, aby si M užil nerudnou Miu a stále se budícího Maxe. Jen nerada se pak vracím, přebírám plačící dítě a uspávám.

22:00 - 23:00 Max spí jak nemluvně a já se peru se sestrou o koupelnu. Po koupelnovém relaxu odnáším vytuhlou Miu do postýlky a zasedám k pc dodělat resty. Dopsat konečně mail kamarádce, udělat pro M letáky, obchodit blogy a třeba na ten svůj něco také sesmolit a když zbyde čas, něco napsat do kapitoly.

24:00 Ulehám vedle zařezávajícího M a usínám nespokojená, že jsem zase nic nestihla. Za hodinu vstávám, jdu krmit Maxe a hledat Mie dudlík...

Liščích 24

27. července 2014 v 15:51 | Michiyo Yokomura
Minulý týden jsem oslavila narozeniny. Opět je mi o rok víc a opět mi to nějak nedochází. Zasekla jsem se někde na 17 a neposouvám se dál. Alespoň duševně, protože jinak je to bohužel znát s každým rokem víc a víc :D


Na dostávání dárků si příliš nepotrpím, radost mi ale samozřejmě udělají vždy :) A jelikož se mí milovaní trefili z velké části do věcí, které se vyskytly na mém Poporodním wishlistu, měla jsem dvojnásobnou radost :)

1) Pravda o mém muži - kniha od mého muže a autorky Haliny Pawlovské. Časem jsem si ji chtěla přečíst, ačkoli jsem spíše myslela na vypůjčení v knihovně. M mě ovšem předstihl a rovnou mi ji pořídil do knihovničky.

2) Rychle a zběsile 6, Bridget Jones 1 a 2, Rozum a cit, Vášeň a cit - obdaroval mě rovněž mými oblíbenými, až nejoblíbenějšími filmy, které mohu vidět kdykoli a nyní i v té nejlepší dostupné kvalitě.

3) květina - mezi mé nejoblíbenější patří právě voňavé lilie, M tedy nezklamal a nechal uvázat krásnou květinu především z nádherně vonících lililí :)

4) Sprchový gel a tělové mléko s vůní maliny - od nejlepší kamarádky voňavé překvapení od Yves Rocher. Malinový především proto, že je to naše malá soukromá úchylka jako motýli a vlci.

5) Netvor - když už budu dostatečně voňavá, abych měla také něco zajímavého ke čtení. Netuším, jaká kniha bude, ale zvědavá jsem rozhodně!

6) tvořivé knihy a svíčky - TOPP knihami s různými nápady na tvoření s dětmi jsem se obdarovala sama, jelikož jsem po nich už delší dobu pokukovala. A svíčkám s vůní šeříku a levandule z nového obchodu u nás v Kauflandu, který mě naprosto nadchnul svým sortimentem, jsem prostě neodolala!


Upřímně se už těším, až vběhnu do koupelny, vydrhnu se malinovým sprcháčem, pro intenzivnější vůni se pak ještě malinou napatlám a zalezu si do postele, u které si zapálím svíčku a pustím některý z filmů, popřípadě si na dobrou noc počtu. Nebo také s M ozkoušíme jeho poslední dárek, který tu ovšem zvěřejňovat raději nebudu :D
 
 

Reklama