Ich forma je vražda, já to říkám pořád

16. ledna 2015 v 21:37 | Michiyo Yokomura |  PORTFOLIOFOX
"Jestli existuje ráj jen ve snech, musím právě teď snít. Protože pokud tohle není ráj, nemám nejmenší tušení, jak vypadá…"

Byla jsem naprosto fascinovaná vším, co jsem viděla.
Palmy dosahovaly mnohem větší výšky než ovocné stromy, na které jsem byla z domova zvyklá, a jejich sytě zelené listy měly na délku nejspíše to samé, co já na výšku. Pokaždé, když jsem se na některou z nich podívala, přepadla mě úděsná chuť na kokos nebo banán.
"Timmy? Timmy!" zamávala jsem na chlapce a nadšeně se opřela o dřevěné zábradlí. Dlaně jsem položila na široké prkno s oprýskaným bílým nátěrem, břichem se zapřela o okraj a povytáhla jsem se, abych si výhled o něco více užila. Konečně jsem se dostala na pláž a byla to mnohem lepší podívaná, než jsem očekávala.
"Timmy, podívej se! Není to nádhera? Takhle vypadá ráj!" vykřikla jsem s úsměvem od ucha k uchu. Hleděla jsem na blankytně modré nebe téměř bez mraků a odrážející se paprsky slunce v divokých vlnách moře. Bílá písčitá pláž vytvářela dojem ještě tmavší vody, než byla ve skutečnosti, a hemžila se desítkami barevných dek s ručníky lidí, kteří si užívali volna koupáním a opalováním. Sledovala jsem stánky se zmrzlinou, ledovou třístí i rychlým občerstvením stojící u cesty, po které jezdili cyklisti s bruslaři. Všichni měli na obličeji veselé úsměvy, velké sluneční brýle s tmavými skly a každý druhý měl na sobě žabky a kraťasy. Bylo to fádní, ale odpovídající. A všechno dohromady? Fascinující.
Konečně jsem se odtrhla od zábradlí oddělující písek od betonové cesty a ohlédla se po malém blonďáčkovi. Na rozdíl ode mě pro něj návštěva pláže nebyla uchvacující, ani zajímavá. Mnohem více ho zajímaly všechny dobroty, které na mně mohl vyškemrat, a tak okouněl před každým stánkem dostatečně dlouhou dobu, aby si je zapamatoval. Mávla jsem na něj rukou ve znamení, aby si pospíšil a pokračovala jsem v naší cestě. Když jsem se po několika krocích znovu otočila, postával ještě pořád před hot dogy.


"Tak honem, Ti-!" zavolala jsem, ale uprostřed věty jsem se zadrhla, protože jsem ramenem do někoho vrazila. Urychleně jsem se obrátila, abych se neznámé osobě omluvila, ale namísto tváře jsem uviděla pouze volné bílé tričko, na němž se právě vyjímala barevná skvrna od zmrzliny. Okamžitě mě polilo horko a začala jsem panikařit.
"Proboha! Omlouvám se! Já jsem- to jsem nechtěla! Vůbec- vůbec jsem vás neviděla!" vytáhla jsem z plážové tašky ručník a začala s ním bez rozmýšlení šudlat jahodovou pohromu. Seshora se ozval hluboký, příjemný smích.
"To je v pohodě," dostalo se mi vzápětí stejně hlubokým hlasem na odpověď. Přestala jsem otírat zmrzlinu, a tím ještě více rozšiřovat růžový flek, a vzhlédla jsem. V úctyhodné výšce se nade mnou tyčil usměvavý obličej se zarostlou bradou a dobrosrdečnýma hnědýma očima. Překvapeně jsem zamrkala na povědomou tvář.
Vždy jsem měla dobrou paměť na obličeje, tenhle jsem ale nedokázala přesně zařadit. Byl oválný, trochu opálený s širokým rovným nosem a hustým obočím. Nic neobvyklého, ale dostatečně symetrického na to, aby člověk nepotkával takovou tvář často. Byly to však především oči, které se mi zdály důvěrně známé. Nedokázala jsem si však za žádnou cenu vybavit, komu měly patřit.
Jakmile zaznamenal mé rozpaky, jeho pobavený úsměv se ještě rozšířil. Jemu jsem povědomá rozhodně nepřišla, zdálo se však, že ho mé zmatení příliš nepřekvapovalo. Zčervenala jsem a sklonila hlavu zpátky k jeho tričku.
"Strašně se omlouvám," zamumlala jsem s hořícími tvářemi a propalovala skvrnu pohledem, jako bych jí tím mohla odstranit. Z tupého zírání mě vytrhl až ženský hlas.

"Tome?" přistoupila k nám žena s dlouhými, křiklavě rudými vlasy a tázavě se zadívala na lem jeho trička v mých prstech. Okamžitě jsem ho pustila a o krok ustoupila. Rudovláska mezi námi přeskočila pátravým pohledem. Byla opravdu působivá. Ve tváři měla asijské rysy, jež podtrhoval dokonale vytvořený make-up, byla o něco vyšší než já a tělo měla bez jediné chybičky, jak jsem vzápětí usoudila. Ale přestože patřila mezi výstavní část ženského pohlaví, nejvíce mě zaujaly její boty. Páskové, se žlutými přezkami a slaměným klínem. Tvořily podstatnou část její současné výšky.
"Jen malá nehoda," odpověděl jí Tom prostě. Polovinou těla se k ní natočil a pohlédl na ni pro ujištění, že se skutečně o nic jiného nejedná. Sotva znatelně pokývla hlavou, očima zalétla k usychajícímu fleku a povytáhla obočí. Tom se ze široka usmál a nechal ji, aby se k němu bokem přitiskla. Najednou jsem se cítila v jejich přítomnosti nepříjemně. Sjela jsem pohledem k zemi a teprve až nyní si všimla velkého psa, sedícího u jeho nohy.
"Ten je úžasnej!" rozzářila jsem se okamžitě, sotva jsem si uvědomila, že patří k nim. Přidřepla jsem si, natáhla k jeho čenichu rozevřenou dlaň a čekala, až si ji očichá. Ani mě nenapadlo, zeptat se, jestli nekouše. Nikdy jsem se na takové věci neptala. Se psy jsem měla jen ty nejlepší zkušenosti a tenhle působil všelijak, jen ne jako trhač. Sledovala jsem, jak zavětřil, zavrtěl souhlasně ocasem a žďuchl mě chladným čumákem do ruky. Prosebně jsem vzhlédla ke dvojici, která na nás překvapeně hleděla.
"Můžu ho pohladit?"
"Jo, jasně."
Jakmile Tom přikývl na souhlas, vrátila jsem se svou pozorností ke strakatému chlupáči. Pomalu jsem ho pohladila po hlavě a udělala na něj potěšenou grimasu, když nedočkavě poposedl na místě a zavrtěl ocasem. Reagoval úplně stejně jako každý pes, ke kterému jsem se přiblížila. V rasách jsem se nijak zvlášť nevyznala, tenhle ale vypadal jako lovecký pes. Srst měl krátkou a hladkou, byl bílo-hnědý a strakatý. Hlavu měl protáhlou, uši svěšené a tělo štíhlé. Působil čistokrevně, ale úplně stejně to mohla být směs několika plemen, aniž bych o tom měla nejmenší potuchy.
Několikrát jsem ho pohladila znovu s větším důrazem, přejela jsem mu dlaní přes dlouhý krk a skončila pod jeho tlamou. Opět poposedl, tentokrát blíže ke mně a lísavě mi vrazil čenich do ruky. "Ty jsi ale mazel!" začala jsem ho suverénně drbat pod krkem. "Určitě by ses hrozně líbil Timmymu."
Sotva jsem to s úsměvem dořekla, ztuhla jsem. Teprve až teď jsem si uvědomila, že jsem sebou na pláži měla i Timmyho. Zhrozena jsem okamžitě vyskočila na nohy a rozhlédla se, abych Timmyho našla. Naštěstí se ještě stále ochomýtal kolem jídla, jak jsem doufala. Teď okouněl u nedalekého stánku se zmrzlinou.

"Timmy!" křikla jsem na něj a úlevně vykročila jeho směrem. Hned jsem se ale zarazila a rozpačitě se otočila zpět na Toma.
"Moc se omlouvám za to tričko," vyhrkla jsem na něj, kývla hlavou a urychleně se rozeběhla za blonďáčkem. Tom překvapeně zamrkal nad náhlou změnou událostí, pes po jeho boku nespokojeně zakňučel.
"Půjdeme?" optala se rudovláska.
"Jo," kývl na souhlas, sehnul se ke svému psu a rychlými pohyby ho pohladil mezi ušima. Celou dobu přitom nespouštěl pohled z mých mizejících zad.
"Ještě jsem ho neviděl takhle reagovat na někoho cizího," poznamenal, když se narovnal. "Ale byla docela milá."
Rudovláska se za mnou ohlédla.
"Spíš dost roztěkaná. Příliš mladá matka, co jiného," odpověděla bez většího zájmu. Tom udiveně nadzdvihl obočí.
"Matka? Spíš starší sestra, ne?" podíval se tázavě na svou přítelkyni. Ta jen neurčitě trhla rameny a pohodila mým směrem hlavou.
"To těžko," prohodila při pohledu na právě probíhající scénku opodál a obtočila dlaně kolem Tomovy svalnaté paže.
"Pojď, udělám něco s tím tričkem nebo tam zůstane flek," popotáhla ho.
"Je to jenom tričko," odpověděl jí Tom nevzrušeně, ale konečně se rozešel.

"Timmy! Já tě přetrhnu! Nemůžeš se takhle toulat sám, jsi ještě prcek!" popadla jsem pětiletého chlapce za ruku a odtáhla ho dál od zmrzlinového stánku.
"Ale já chci zmzlu!" ohradil se Timmy dotčeně.
"Žádnou zmrzlinu! Když neposloucháš, nic nebude!" odmítla jsem rázně vyhovět jeho chutím. Timmy okamžitě nafoukl tváře a trucovitě si založil ruce přes drobný hrudník.
"Chci zmzlu!" oponoval mi.
"Řekla jsem, že ne," odporovala jsem.
"Chci zmzlu!"
"Žádná zmrzlina, Timmy. Neposloucháš mě."
"Chci, chci, chci, chci!" dupl Timmy nohou, hluboce se nadechl a zadržel dech. Dříve, než stačil alespoň zrudnout, jsem ho popadla za ruku a přesně mířenou trefou ho třikrát pleskla rovnou přes zadek. Timmy okamžitě vydechl, šokovaně se nadechl a začal natahovat.
"Breč a dostaneš ještě jednu," zamávala jsem dlaní výhružně ve vzduchu. Timmy okamžitě utichl, protřel si pěstičkami zelenkavé oči a zamrkal na mě.
"Posím Eli, já chci zmzlu. Jahodovou!" zaprosil. Založila jsem si ruce v bok a upřela k němu dlouhý, váhavý pohled. Timmy ke mně vztáhl obě ruce a začal prosit ještě úpěnlivěji. Povzdechla jsem si a chytila ho za malou dlaň.
"Fajn. Ale jenom jeden kopeček," varovala jsem ho dopředu, aby si dobře rozmyslel další vzteklý záchvat.
"Tak jo," zakýval Timmy souhlasně hlavou a nadšeně vedle mě doskákal až ke stánku se zmrzlinou, kde jsem mu koupila jahodovou a pro sebe citrónovou. Opatrně jsem mu podala kornout a ukázala mu na protější lavičku.
"Tady si sedni a v klidu jez. Jinak ti to skončí zase v klíně."
Timmy se poslušně usadil, důkladně si růžovou zmrzlinu prohlédl, a poté se do ní s rozzářenýma očima pustil. S úsměvem jsem se posadila vedle něj. Jeho prostá dětská radost a nadšení z obyčejné zmrzliny mě dokázali uchlácholit, abych zapomněla na předešlý výstup.
Několikrát jsem olízla svůj kopeček a zadívala se před sebe. Že se mi výhled na moře jen tak neomrzí, tím jsem si byla jistá. Na takovou nádheru bych se mohla dívat skoro pořád. A že jsem měla první nehodu za sebou, také nebylo od věci. Alespoň se mi nepřihodila v práci. Ani v jedné. Nejvíce mě však v tuhle chvíli zaměstnávala myšlenka na povědomou tvář, která mi v hlavě nikam nezapadala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama