Čekám prince na bílém koni

9. ledna 2015 v 21:08 | Michi |  DENÍK
Znáte ty pohádky, že jo.
Princezna nebo chudá holka, to je víceméně jedno, čeká na svého zachránce v lesklé zbroji a na ušlechtilém oři, který jí vysvobodí z nesnází.
Přesně tímhle jsme od malička zblblí. Jenomže v realitě to už taková sláva není.
Tohle pondělí jsem měla vtipnou příhodu.
Vtipné na ní je, že není vtipná vůbec. Jednoduše řečeno, když jsem se kdysi ohlížela po princi, sáhla jsem pro ropuchu.
No budiž, splést se může každý, že jo.
Nicméně díky tomu jsem v pondělí dopadla tak, že jsem ve čtyři hodiny nerozhodně přešlapovala u vlakového nádraží a přemýšlela, co jako budu dělat. Kromě prázdné kabelky s papíry jsem u sebe totiž neměla absolutně nic. Teda ještě tam byl lesk na rty, ale pochybuju, že bych za něj lístek na vlak pořídila. A protože jízda na černo mi navozuje noční můry, rozhodla jsem se jít pěšky.
Co jako. Šla jsem to už tolikrát. Třikrát dokonce uprostřed noci.
Osm kilometrů není nic. Ani hodinka chůze po silnici.
Jenomže to nesmíte mít na nohách kozačky s 8 centimetrovými podpatky.
Ale šla jsem. Svižným tempem, nakolik mi boty dovolovaly, a v duchu jsem si říkala, že tohle by měla být přesně ta situace, kdy se ten princ objeví. A klidně bych mu odpustila, kdyby kůň nebyl bílý, ale třeba hnědý nebo černý.
Když jsem byla za čtvrtinou a cítila ten obrovský puchýř, co se mi začal dělat, nepohrdla bych ani fialovým koněm s puntíky. Hlavně, když by přijel a měl aspoň slušného jezdce.
Jenomže princ nikde. Nevím, kde se stala chyba, ale pokračovala jsem pěkně po svých až do půlky, přičemž jsem žmoulala mobil v ruce a přemýšlela, jestli nemám zvolit nouzový plán.
Nouzovým plánem chápejte výměnu prince za hrdinu, v mém případě velmi dobrého kamaráda, u kterého bych žadonila o vstřícnou mužskou pomoc slečně v nesnázích. A přestože vím, že by neodmítl, stále jsem tvrdohlavě odolávala využít přítele na telefonu. Jsem totiž nesnesitelně hrdá a nerada přiznávám, že něco tak úplně nezvládám.
Nicméně před vidinou, že v lednu půjdu bosa, by dost možná ustoupila i moje zabejčenost. Jenomže ani tak bych nezavolala, protože si ho šetřím jako Popelka poslední oříšek :D
Vždycky si řeknu, že mě může potkat něco horšího, a potom ho teprve budu prosit o pomoc. Zvážila jsem proto i jiné známé, ale když jsem to poměřila s tím, jak často se jim ozvu jinak, zavrhla jsem to. Ještě by to vypadalo, že si vzpomenu, jen když něco potřebuju.
Takže jsem šlapala statečně dál, s nohama sedřenýma, kotníkem bolavým. A dvakrát jsem málem hodila šipku do škarpy, protože někteří řidiči nejen, že nezastaví, ale ještě jedou jako šílenci.
Nu, nakonec mě za půlkou cesty vyzvedl táta. Aleluja.
Takhle jsem skončila jen se solno-bylinnou lázní na chodidlech a druhý den chození na boso, protože i nošení pantoflí bolelo. Puchýře mám opravdu výstavní.
Už se nemůžu dočkat, až si to zase zopáknu. A pohádkám nevěřím ani ťuk. Princové vás totiž nezachrání. Oni se na vás suveréně vyprdnou! :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sakura Minamino / Tweedledee Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 10. ledna 2015 v 10:34 | Reagovat

Aučinky. :'D

2 Dendy Dendy | Web | 11. ledna 2015 v 9:38 | Reagovat

Auvajs:-D

3 Michi Michi | Web | 11. ledna 2015 v 15:04 | Reagovat

[1]: Přesně tak nějak :D

[2]: Souhlas! :D

4 RedDreams RedDreams | E-mail | Web | 12. ledna 2015 v 12:10 | Reagovat

Pekelná cesta no, .. ale aspoň budeš mít, co dětem vyprávět, až budou kňučet, že je bolí nožičky a dál prostě nejdou.. :D

5 Michi Michi | Web | 12. ledna 2015 v 17:25 | Reagovat

[4]: Jen to ne! Jestli jim někdy budu vyprávět, co všechno jsem vyváděla, už je v životě nezkrotím :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama