Vyceň zuby, vytas drápy

27. září 2014 v 21:17 | Michiyo Yokomura |  DENÍK
Lišky jsou odjakživa proradné, úskočné a lstivé. To se o nich alespoň říká. Pokud nemusí, neútočí a nebojují. Raději útečou nebo se díky své lsti ze všeho dostanou bez újmy na kožichu. A je to pravda.



Od malička patřím k mírumilovným jedincům, přestože jsem naprosto krvelačná bestie.
Vždycky jsem s velkým nasazením sledovala boxerské zápasy v televizi, chtěla taky boxovat, abych všem těm "borcům" natrhla zadek a byla zcela odvařeným přihlížečem, pokud se do sebe pustili dva kluci či chlápci kvůli testosteronem hýřící vřavě.
Ale i tak se snažím vyhýbat konfliktům, které by vedli k fyzickému násilí a nejlépe se vyhýbám i konfliktům slovním, protože v takovém případě reaguji defenzivně. Ustupuji, udržuji si bezpečnou vzdálenost a na vše odpovídám klidně. Pokud se ovšem začne situace vyhrocovat, propracovávám se k nervozitě, což znamená, že se vám začnu smát. A to spousta naštvaných lidí opravdu nesnáší. Tím si tedy obvykle zadělám buď na přímý útok nebo další vlnu hysterického záchvatu, která ovšem může vytočit do běla i mě, načež přejdu do ofenzivy a to je potom průšvih. Protože hádat se s cynickým, sarkastickým a ironickým býkem nechce nikdo se zdravou hlavou.
I přes všechny tyhle drobnosti jsem se však dostala do stádia, kdy jsem se začala obávat o svou bezpečnost. A protože jsem už jednou tímhle stádiem prošla a nicnedělání nestálo to za nic, rozhodla jsem se tentokrát věcem předcházet a oslovila jednoho zručného kamaráda.
Musím říci, že je bezva. Vlastně je úplně super a kdybych ho měla hodnotit po mužské stránce, podle svých měřítek bych ho téměř pasovala na dokonalý prototyp chlapa. Jenomže učit se sebeobranu, je pro ženu docela nepraktické. Ve většině případech totiž bude vaším instruktorem vždycky muž. Na tom by nic tak hrozného nebylo, jenomže tu vyvstává dvojí problém.
Buď s vámi bude třískat o zem cizí chlap, což je představa, která se nelíbí žádné ženě, nebo s vámi bude o zem třískat chlap, od kterého si to přímo žádáte. Obě varianty jsou na prd.
Mám štěstí, že svého "instruktora" znám. Tudíž odpadá fakt, že je to cizí člověk. Jenomže pořád je tu problém s tím, že se mi dvakrát nelíbí představa nechat sebou třískat o zem, natož pak mlátit do něj. Co když mu něco udělám?
Je to sice nepravděpodobné a v našem případě snad i nemožné, ale při každém pobídnutí "zaútoč" mi bliká výstražné světýlko v hlavě, že do něj přeci nebudu mlátit nebo s ním švihat o zem jak vzteklá. Jsem prostě příliš hodná. Dokonce se někdy obávám, že bych nechtěla praštit ani toho, kdo by mě přepadl, protože bych mu přeci mohla ublížit :D
Nicméně, i když mi není příjemné pomyšlení, že se mnou jen tak mlátí o podlahu, spadám do té skupiny, která si v jeho případě říká, že praštit se mnou o zem není tak špatný nápad. Jen to nesmí být pro nic, za nic.
Z toho ovšem vyplývá, že pokud vás učí někdo, o kom smýšlíte jakkoli jinak než o někom, komu byste rádi nakopaly zadek, je to krkolomná práce, protože když stojíte naprosti a zatímco on vám vykládá, co máte dělat, vaše jediná myšlenka je, ať s vámi konečně praští o zem a udělá všechno to, proti čemu se máte bránit, zapamatujete si z jeho výkladu sotva třetinu. A to má za následek modřiny z pádu a výčitku, že jste nepozorní / bojíte se zasáhnout / nedáváte pozor / atd...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama