Září 2014

SERIAL STORY -> Jak se liška nechala potetovat - úvod

30. září 2014 v 13:45 | Michiyo Yokomura |  PORTFOLIOFOX
Kdo mě zná, ví o mé zálibě v tetování. Nepatřím sice mezi nadšence, kteří si nechají potetovat kde co a kde čím, ale tetování se mi všeobecně líbí. A to dost na to ,abych si nějaké taky nechala udělat, že jo.


Vždycky se mi líbila určitá symbolika, kterou si tetování nese. Tedy pokud se budeme bavit o těch, kteří si nenechají něco vytetovat proto, že je to strašně v módě nebo proto, že si přesně tohle samé dal vytetovat ten a onen, proto to musí mít zaručeně také. Jsem zastáncem originálních tetování, které mají pro svého majitele význam.
Netvrdím, že to nemůže být věc, kterou má i X dalších lidí. Pokud to znamená to, co to znamenat má, je buřt, kolik dalších to z jakého důvodu má. Ale nechat se tetovat pro nic za nic mi přijde k ničemu. Ale každého věc, že.
Nicméně já se poprvé nechala potetovat tuším v patnácti. Jo, běžně vám v salonu v tomhle věku tetování neudělají. Mě tetoval kamarádův strejda, když dostal od mé mámy požehnání. Navrhnul mi motiv jen pro mě a já si domů hrdě odnesla podivnou kérku nad zadkem, která tvarem připomíná svícen, ale je to vlastně něco, co nedokážu přesně specifikovat. Ale nemůžu říct, že bych toho teď litovala, protože se z toho prostě stal jakýsi symbol jedné mé životní etapy, na kterou ráda vzpomínám. Druhé tetování přišlo asi o dva roky později od stejného člověka, tentokrát to byla růže s listy vzadu na krku, která měla svůj význam. A od té doby se utváří a přetváří další nápady na tetování, které bych si ráda nechala v budoucnu udělat, ale zatím jsem se k tomu nedopracovala.
Teď ale nastal čas, kdy jsem si řekla, že je konečně na čase začít na svých tetování pracovat. A protože jsem nechutný perfekcionista, který musí mít na všechno systém, utvořila jsem si ho i tady. Takže v první řadě přijde na přetřes obnovení a přetetování mých současných dvou tetování.

Proč?
Protože růže mi na krku vybledla takovým způsobem, že už téměř není poznat, co to vlastně je a symbol na zádech se mi tak úplně nelíbí ve své současné podobě, nehledě na to, že taky bledne, harant jeden. Proto v první fázy přišlo na přetřes zamyšlení se nad tím, co bych si vlastně představovala. A to je asi ta nejhorší věc pro mě, protože to musí být vždycky něco, u čeho jsem si jistá, že mě neomrzí, ani jednou nezalituju, že jsem si dala vytetovat zrovna tohle a jednoduše to musí pro mě něco znamenat. A jstli jste se už nad něčím podobným někdy zamýšleli, rozhodně mi přitakáte, že nacpat velký význam do jedné věci není vždycky tak úplně jednoduchá záležitost. Ale u mě naštěstí ani tak složitá, protože víceméně vím, co pro mě má jaký význam. Takže mi obvykle stačí jen to trochu promyslet, zkombinovat a tradá, nápad je na světě.
O tom ale až v prvním díle.

Vyceň zuby, vytas drápy

27. září 2014 v 21:17 | Michiyo Yokomura |  DENÍK
Lišky jsou odjakživa proradné, úskočné a lstivé. To se o nich alespoň říká. Pokud nemusí, neútočí a nebojují. Raději útečou nebo se díky své lsti ze všeho dostanou bez újmy na kožichu. A je to pravda.



Od malička patřím k mírumilovným jedincům, přestože jsem naprosto krvelačná bestie.
Vždycky jsem s velkým nasazením sledovala boxerské zápasy v televizi, chtěla taky boxovat, abych všem těm "borcům" natrhla zadek a byla zcela odvařeným přihlížečem, pokud se do sebe pustili dva kluci či chlápci kvůli testosteronem hýřící vřavě.
Ale i tak se snažím vyhýbat konfliktům, které by vedli k fyzickému násilí a nejlépe se vyhýbám i konfliktům slovním, protože v takovém případě reaguji defenzivně. Ustupuji, udržuji si bezpečnou vzdálenost a na vše odpovídám klidně. Pokud se ovšem začne situace vyhrocovat, propracovávám se k nervozitě, což znamená, že se vám začnu smát. A to spousta naštvaných lidí opravdu nesnáší. Tím si tedy obvykle zadělám buď na přímý útok nebo další vlnu hysterického záchvatu, která ovšem může vytočit do běla i mě, načež přejdu do ofenzivy a to je potom průšvih. Protože hádat se s cynickým, sarkastickým a ironickým býkem nechce nikdo se zdravou hlavou.
I přes všechny tyhle drobnosti jsem se však dostala do stádia, kdy jsem se začala obávat o svou bezpečnost. A protože jsem už jednou tímhle stádiem prošla a nicnedělání nestálo to za nic, rozhodla jsem se tentokrát věcem předcházet a oslovila jednoho zručného kamaráda.
Musím říci, že je bezva. Vlastně je úplně super a kdybych ho měla hodnotit po mužské stránce, podle svých měřítek bych ho téměř pasovala na dokonalý prototyp chlapa. Jenomže učit se sebeobranu, je pro ženu docela nepraktické. Ve většině případech totiž bude vaším instruktorem vždycky muž. Na tom by nic tak hrozného nebylo, jenomže tu vyvstává dvojí problém.
Buď s vámi bude třískat o zem cizí chlap, což je představa, která se nelíbí žádné ženě, nebo s vámi bude o zem třískat chlap, od kterého si to přímo žádáte. Obě varianty jsou na prd.
Mám štěstí, že svého "instruktora" znám. Tudíž odpadá fakt, že je to cizí člověk. Jenomže pořád je tu problém s tím, že se mi dvakrát nelíbí představa nechat sebou třískat o zem, natož pak mlátit do něj. Co když mu něco udělám?
Je to sice nepravděpodobné a v našem případě snad i nemožné, ale při každém pobídnutí "zaútoč" mi bliká výstražné světýlko v hlavě, že do něj přeci nebudu mlátit nebo s ním švihat o zem jak vzteklá. Jsem prostě příliš hodná. Dokonce se někdy obávám, že bych nechtěla praštit ani toho, kdo by mě přepadl, protože bych mu přeci mohla ublížit :D
Nicméně, i když mi není příjemné pomyšlení, že se mnou jen tak mlátí o podlahu, spadám do té skupiny, která si v jeho případě říká, že praštit se mnou o zem není tak špatný nápad. Jen to nesmí být pro nic, za nic.
Z toho ovšem vyplývá, že pokud vás učí někdo, o kom smýšlíte jakkoli jinak než o někom, komu byste rádi nakopaly zadek, je to krkolomná práce, protože když stojíte naprosti a zatímco on vám vykládá, co máte dělat, vaše jediná myšlenka je, ať s vámi konečně praští o zem a udělá všechno to, proti čemu se máte bránit, zapamatujete si z jeho výkladu sotva třetinu. A to má za následek modřiny z pádu a výčitku, že jste nepozorní / bojíte se zasáhnout / nedáváte pozor / atd...

REVIEW -> Balea Dusche Ölperlen

21. září 2014 v 12:39 | Michiyo Yokomura |  balea
Když jsem jednou dělala nálet do DMka s tím, že potřebuju doplnit zásobu sprchových gelů, náhodou jsem zaregistrovala i fialového fešáka v regálu se slevama. Popravdě, sprchové gely mi od Balei obvykle příliš nevoní, působí na mě hrozně uměle, ale tenhle po očichání prošel, takže šel domů na ozkoušení. A teď už mu tam přibyl kamarád.


Druh: sprchový gel
Výrobce: Balea
Obsah: 250 ml

Oficiální popis: Jemná gelová formule obsahuje cenné olejové perly, zanechává pokožku dokonale hydratovanou a předchází jejímu vysušování.


Tyhle dva sprcháče mi přijdou o dost rozdílné oproti běžnému sortimentu, co Balea nabízí. Vím, že je všeobecně oblíbenou značkou díky velmi dostupné ceně, pěkným obalům a relativně kvalitní službě, ale jak už jsem zmínila, obvykle mi jejich produkty fakt nevoní. Především tedy sprchové gely a spreje, protože když je očichám, najednou mám čumák plný něčeho umělého a přehnaně výrazného, čož tedy nemusím mít. Tady mě ale zaujalo průhledné balení i gelová konzistence, se kterou jsem se v poslední době u sprcháčů velmi skamarádila. Tak jsem to šla s riskem očichat a kupodivu, vonělo to suprově.
Po koupi a ozkoušení fialové verze s názvem Queen of the night jsem hodně rychle sáhla i po verzi Mandelblüten Duft, až tak jsem z toho byla odvařená. Queen of the night má krásnou provokativní vůni, která bezvadně sedí na svůj název. Jestli se chystáte někam večer, je tohle skvělá volba do sprchy, to mi teda věřte. Malé olejové perličky se rozpustí po aplikaci na kůži, což je docela barevná sranda, ale jinak je v konzistenci necítíte.
U Mandelbüten se jedná spíše o svěží jarní-letní vůni, která vás nakopne po ránu, ale nepoužila bych ji ve sprše v případě, že chci jít chvíli na to cvičit. To by se mi totiž asi nechtělo :D Je to taková mazlivá vůně pro jemnější typy, tudíž si umím docela dobře představit, že po sprše s touhle oranžádou půjdu zpátky do postele ke svému muži.
Díky průhlednému plastovému balení se budete moci barevným gelem s plavoucími perličkami kochat při každé návštěvě koupelny a musím uznat, že za těch pár korun to nadělá pro nás malichernější dámy spoustu parády. Kdo ujíždí na třpytkách a korálcích a perličkách a podobných kravinkách, koupí si tohle už z principu.
Co mě hodně překvapilo, byla výdrž vůně po koupeli. Fakt jsem nečekala, že ze sebe vůni ucítím i po osušení a byla s tím smířená, proto jsem koukala, když ze mě po uschnutí vůně byla doslova cítit. Tudíž jsme ji necítila jen já, ale i lidé v mé blízkosti. A do doby, než jsem šla spát, to přetrvalo, což je pro mě velké plus. Osobně se totiž raději matlám krémy a mléky až po ránu než na večer, ale jít do postele voňavá na dálku je věc, co se mi fakt zamlouvá.
Ohledně hydratace je funkce opravdu slušná. Není to sice až takový zázrak, jak přípravek slibuje, ale ti, kdo nemají kůži suchou nebo extrémně suchou, aby se bez namazání něčím super hydratačním loupali jak sušenky, se mazat krémem vůbec nemusí. Jsem sice sušší typ, co se těla týče, ale při používání Balei mi stačilo máznout přinejhorším jen klouby a byla jsem v pohodě.


Hodnocení: Doporučit tyhle sprchové gely někomu konkrétnímu je nesmysl, protože tohle prostě upotřebí každý, kdo se sprchuje :D Snad až na pány, pro ně to nebude asi to pravé ořechové. Tedy snad až na ty nehetero, tam by se pak mohla přinejmenším Queen uchytit :D Nicméně jestli scháníte něco levného, voňavého a pěkného na pohled, popřípadě je vám fuk, jak to vypadá, jděte do téhle Balei ;)

Když se řekne láska

19. září 2014 v 20:56 | Michiyo Yokomura |  DENÍK
Všude najdete tolik citátů, vtipů a každý vám povypráví tolik příhod a moudrostí, že si z toho odnesete hlavu jako meloun!


Tahle záležitost je u mě docela jednoduchá. Mám ráda jen velmi omezené množství lidí, neomezené množství zvířat a neurčité množství zážitků.
Co se týče první kategorie, do značné míry se vymykám běžným stavům. To znamená, že mezi mé běžné dámské vybavení nepatří ta nepochopitelná možsnot zamilovat se a odmilovat v podstatě na povel. Naopak. Já naprosto nechápu, jak se to dělá!
Absolutně mě mate, jak je možné, že má žena jeden týden ráda, a co ráda, miluje! jednoho a za týden má stejné pocity ke druhému či už třetímu a o těch předešlých není ani veta. Vážně, jak tohle funguje? Máme někde tlačítko nebo mi jen chybí nějaký důlžitý chromozon, co tohle obstarává?
Podobně jsem nikdy nepřišla na chuť přechodným vztahům. Vážně nemám potřebu být s někým jen proto, abych teda jako s někým byla a přitom čekat, až dorazí pan s velký P. A ne, teď nemyslím velké P v tom smyslu, který určitě každého napadl. Kde to má logiku? Chodit s někým jen kvůli zabití času, abych nebyla divná, že jsem sama, a protože je přeci lepší být s někým než bez nikoho, no kdo tohle vymyslel? Ne, fakt si nepřipadám divná, když s nikým nechodím / nežiju / neflirtuju (nesexuju psát nebudu, protože tam bych si divně připadala :D). Rozhodně ani nemůžu tvrdit, že bych si čas, co jsem strávila striktně mimo vztahy, málo užila a s chlapem po boku by to bylo stokrát lepší. Netvrdím, že lepší by to v některém ohledu třeba nebylo, ale já si to užila dostatečně, takže ne, děkuji, nemám proč litovat.
Pamatuju si období, kdy jse mdokonce zatvrzele vztahy odmítala :D A byla to docela sranda. Připadala jsem si nezávislá, svobodná a strašně cool, když nejdu s davem. Dobře ,to poslední byla absolutní hovadina a zase tak moc jsem se tomu vyhýbat taky nemusela, ale já se v té době bavila stejně dobře bez chlapa jako s ním, takže kde byl problém?

No podle některých zřejmě v tom, že mi právě chybí to "něco", díky čemuž holky vzplanou a ochladnou po citové stránce jako kuře v mikrovlnce. Já to fakt neumím. Přijde mi to v mém podání nereálné a řekla bych, že to nereálné prostě je, protože jsem v tomhle ohledu strašně omezená :D A netrápí mě to. Jaksi mi nechybí knížka zářezů, kam bych si vypisovala všechny krátkodobé známosti a v padesáti nad nimi vzdychala nebo artně vzpomínala, kdo že to byl :D U mě, když se řekne zamilovat se, tak to prostě znamená jednou a napořád. Je to strašně pohádkové, to mi vykládat nemusíte :D ale pro mě to takhle nějak funguje.
Proto jsem naprostý looser jen se dvěma záznamy :D Poprvé jsem se zamilovala naprosto nepochopitelně a nečekaně do osoby, která mi původně připadala komická a nezajímavá a po druhé jsem si prostě usmyslela, že zamilovaná jsem (a když si liška něco usmyslí, vlak přes to nejede :D). Na prvního i po deseti letech se vzdycháním vzpomínám dosud a od druhého jsem si odnesla dvě mláďata s poznáním, že takhle to tedy opravdu nefunguje :D

REVIEW -> V ringu / Real

13. září 2014 v 10:27 | Michiyo Yokomura
Autor: Katy Evans
Série: Real
Nakladatelství: Baronet
Cena: 299,-

Oficiální popis: Brooke Dumasová se vždy toužila dostat na olympijské hry. Její sen o zlatu roztříštilo zranění kolene, nyní proto jako fyzioterapeutka pomáhá podobně zraněným sportovcům. Nejlepší kamarádka Melanie ji jednoho dne zavede na zápas v boxu, který jí změní celý život - potká zde slavného zápasníka Remingtona Tatea. Brooke je přesvědčena, že to jediné, co po ní chce, je rychlovka na jednu noc, on si ji ale najme jako svou fyzioterapeutku. Brooke to k Remingtonovi přitahuje, chce ho víc, než kdy chtěla cokoli jiného, on se ale drží zpátky. Remington chce poprvé v životě skutečný, vážný vztah, nejprve ho ale Brooke musí opravdu poznat - i se všemi jeho temnými tajemstvími.

Rádoby erotický román z boxerského prostředí? To jsem prostě musela mít. Nejen, že se vyžívám v erotické literatuře, pokud jde o box a jakýkoli jiný bojový sport, jsem ve svém živlu. Takže mě opravdu zajímalo, jak to bude vypadat v propojené verzi. Přesto mi trvalo docela dlouho, než jsem se doopravdy rozhoupala a v knihkupectví po té knížce sáhla. Pro jistotu jsem si vzala jen první díl, ačkoli mě lákalo přibalit k tomu i Šanci, říkala jsem si ovšem, že když to bude absolutně na nic, zbytečně utratím peníze za pokračování, které se mi nebude chtít číst.
Ve chvíli, kdy jsem se do čtení konečně dala, jsem byla velice překvapena. Spisovatelka v poděkování zmiňuje cosi o sirovosti, kterou příběh psala, ale až takhle sirové jsem si to tedy nepředstavovala. Z počátku mi tedy dělalo docela problém stotožnit se s příběhem, protože na můj vkus tam všechno probíhalo neskutečně rychle. Hlavní postavy po sobě prahnou doslova od první kapitoly, přestože Brooke vlastně o chlapy vůbec nestojí a odhání je jako mouchy. Ale budiž, tomu se asi říká láska na první pohled nebo spíš absolutně-neukojitelná-sexuální-přitažlivost na první pohled.
S postupem času jsem si na způsob vyprávění docela zvykla a ke konci mě už ani neobtěžoval. Pokud si ovšem potrpíte na různé obepisování, rozepisování a kašičku, tady si na své nepřijdete. Já si na ní obvykle potrpím taky, takže tohle byla studená sprcha, ale jsem relativně přizpůsoblivý čtenář, takže jsem schopná sednout si se spoustou různých autorů. Jediné, co bych si opravdu odpustila, bylo neustálé opakování některých frází, protože než jsem přečetla celou knihu, dozvěděla jsem se nejméně stokrát, že Remington je naprostý bůh, super sexy, kde všude má jak pevné svaly, že má dolíčky ve tvářích, zářivě modré oči, co se mění na černé a že Brook ty modré a občas černé oči miluje, že ho chce mít všude a podobně. Dobře, pro navození atmosféry je určitě dobré občas to zmínit, ale tady se to opakuje v podstatě na každé stránce a to je hodně i pro mě. Snad ani v Padesáti odstínech jsem tolikrát nezaznamenala, jak sexy je Christian Grey a přitom má ta kniha dvojnásobný počet stran.
Co se týče hlavních postav, je to typická klasika. Bohatý, sexy mlaďoch, který má psychický problém, ale jinak je to vlastně úžasný charakter a nskutečně hodný muž, k němuž patří mírně vzpurná brunetka, která je v podstatě průměrně hezká, ale díky tomu nádherná a nejvíce fascinující na ní je, jak je neustále připravená na sex, chce o svého muže pečovat a chránit ho a dostává ho do situací, kdy musí přesně to on dělat pro ni. Říkám, proč ne. Hlavní postava jako Brook je víceméně přizpůsobená tomu, aby se do ní mohla vžít kdejaká čtenářka a jsem naprosto přesvědčená, že psychická porucha hlavního hrdiny je nutností, aby měl nějaký ten vroubek na té jinak neuvěřitelně dokonalé osobnosti.
I přes všechny drobnosti, které mi v knize vadily, se mi však postavy zamlouvaly. Brook mi sice tak úplně neseděla, ale nešlo o nic tragického. Bývala běžkyně má určité sympatie, ačkoli je její mozková kapacita do značné míry omezená myšlenkami jen "na to jedno". Je mi sympatická díky tomu, že se z ní stala fyzioterapeutka, protože to je podle mého velice zajímavá a pěkná profese. Víc mi padl do oka Remington zvaný Uragán, který je prostě můj typ. Tmavovlasý, modrooký, s pořádnými svaly a boxer? Šla bych do kolen zřejmě jako všechny jeho knižní faninky. Ovšem s tím, co si údajně nosí v kalhotech, bych asi už tolik co dočinění mít nemusela. To by totiž mohlo být do značné míry au. Ale po tomhle každá údajně prahne, tak proč mu to nedopřát. Ostatně velice by mě zajímal úspěch románu, kde by byl dokonalý hrdina nedokonalý právě tím, že by v jeho rozkroku bylo nikde nic :D
Nicméně u Remyho je problém v hlavě. Přesněji, trpí bipolární poruchou, takže je opravdu o co stát. S takovým člověkem vás rozhodně lehký život nečeká, což tam několikrát opakují jeho dva nejlepší přátelé Riley a Pete. To jsou oba sympaťáci, ačkoli o maličko větší prostor v tom téměř nulovém tam má Pete, bývalý Remyho ošetřovatel a současný téměř-bratr, takže si vysloužil o píď lepší umístění. Celkově se tam vedlejší postavy nemají možnost příliš ukázat, takže máte v povědomí jen vyzývavou a mírně bláznivou Mel, jež je nejlepší kamarádkou Brook a o její mladší sestře Noře, kterou k velkému překvapení objeví Brook ve společnosti Remyho největšího rivala Bennyho alias Škorpióna. Bez toho by ale knížka neměla svůj epický a podle mého i velice pěkný závěr, který mě osobně nadchl.


Doporoučení: Kdo četl 50 odstínů, bude mu tahle knížka připadat do jisté míry stejná. Alespoň tam ovšem nefiguruje žádná vnitřní bohyně, ačkoli dle mého ji tam v určité míře nahrazuje nejlepší kamarádka Mel. Stále je to ale méně otravné a erotické scény jsou popsány méně roztahaně i méně detailně, což je někdy ku prospěchu a někdy zase ku škodě. I tak nelituji koupě a pro fanoušky téhle beletrie mohu četbu rozhodně doporučit. Přijdete si na své, pokud se rádi rozplýváte nad sexy chlapem s dolíčky ve tvářích a neustále zatuhlými svaly po tréninku.

TAG -> Liebster Blog Awards

10. září 2014 v 21:26 | Michiyo Yokomura |  PORTFOLIOFOX
Tak jsem se nějak dostala do nominace na tenhle TAG, tudíž nemůžu jinak a jdu ho poslat dál :D


Pravidla:

1. Poděkuj blogerovi, který vás nominoval.
2. Napiš 11 faktů o sobě.
3. Odpověz na 11 otázek, které si dostal/a.
4. Nominuj 11 blogerů, kteří mají méně než 200 pravidelných čtenářů, aby odpověděli na tvých 11 otázek.


1. Poděkování

Takže tady poděkuju za důvěru nově příchozí návštěvě na můj blog z Time with books


2. Jedenáct faktů o mě

1. Jsem požírač knížek a mužského plemene.
2. Patřím do hrdého klubu lišek a býků.
3. Chci mít aspoň pět dětí!
4. Jsem naprosto nepochopitelná, složitá a nevyzpytatelná osoba.
5. Myslím si, že bych byla dobrá spisovatelka :D
6. Začala jsem být alergická na větu "Ty lžeš."
7. Mám ráda mužskou společnost, ale ve vší počestnosti!
8. Když chci někoho šokovat, prohlašuji, že si založím živnost s erotickými masážemi :D
9. Miluju velké psy ras, které se ještě pořád berou jako "bojové".
10. Na jednu stranu bych prospala půlku života, na druhou nepotřebuju spát skoro vůbec.
11. Mívám úchylné sny o holkách, ale zaručeně jsem na opačné pohlaví :D


3. Odpovídám na otázky

1. Je nějaká kniha, která změnila tvůj pohled na svět, pokud ano, jaká to je?
Řekla bych, že to je rozhodně Pýcha a předsudek od Jane Austen, protože jsem objevila jistou část sama sebe, o které jsem do té doby netušila. A to změnilo velice můj přístup k některým věcem. A potom to byl Drácula od Brama Stockera, který mě přesvědčil o tom, že být spisovatelem musí být kouzelná, i když neskutečně náročná práce.

2. Jaký je tvůj oblíbený knižní citát?
Tak přímo knižní citát asi oblíbený nemám. Ačkoli úvodní věta z Pýchy a předsudku je naprosto epická.

3. Kam nejdál si odcestovala s knihou, jaká kniha to byla?
Jelikož jsem nikde daleko nebyla, tak dál než po Česku to vskutku nebylo :D A myslím, že i v tomto případě to byla právě Pýcha a předsudek :D

4. Kdyby si měla strávit zbytek života na pustém ostrově, jakou knižní postavu by sis vzala s sebou a proč?
To je velice dobrá otázka! Zřejmě bych popadla pana Darcyho a přeučila ho na pořádného perverzáka! >:D

5. Čteš klasické knihy, jaká je tvá nejoblíbenější?
V tomto případě jsem už odpověděla :D Ale našla by se určitě i jiná po delším zapátrání.

6. Jaký knižní žánr je ti nejblíž, čteš ho nejraději?
Mám ráda Domestic novel a Urban fantasy. Celkově ale nepohrdnu téměř žádným žánrem, pokud mě zaujme. Nyní jsem si docela oblíbila i Distopie.

7. Jakou knižní postavu by si chtěl/a jako nejlepšího přítele?
Brala bych Elizabeth z Pýchy a předsudku, Case z Anny, krví oděnou a Ellu z PoloSvěta. To je správná sebranka :D

8. Čteš knihy v cizích jazycích? Pokud ano, tak v jakých a jak se ti to líbí?
Četla bych s radostí, ale měla bych z toho kulové, jelikož moje jazykové znaloosti jsou vyjma češtiny více než bídné.

9. Tvoje nejoblíbenější knižní obálka?
Řekla bych, že žádnou nemám, ačkoli se mi hrozně líbí v současnosti obálka V ringu. Holt polonahý boxer, to je moje >:)

10. Čeho by si chtěl/a dosáhnout ve své blogové kariéře?
Nepovažuju svůj blog za kariéru tvořící záležitost :D

11. Podle čeho si vybíráš knížky (obálka, anotace, recenze...)?
Podle obálky a podle anotace, případně žánru.


Moje otázky pro vás

1. Co by jsi na sebe nikdy nepráskl/a?
2. Jaká je tvá oblíbená kosmetická vychytávka?
3. Máš nebo jsi měl/a spisovatelské ambice, popřípadě na čem ztroskotaly?
4. Co máš nejraději a naopak nejvíce nesnášíš na opačném pohlaví?
5. Jaké je tvé nejoblíbenější zvíře?
6. Sleduješ raději filmy, dokumenty, seriály nebo anime či sitkomy?
7. Jaká pro tebe nejdůležitější kniha ti v životě prošla pod rukama?
8. Co máš pod postelí?
9. Čím by ses mohl/a cpát neustále a nepřejedlo by se ti to?
10. Jaká je tvá vysněná práce?
11. Co tě přimělo začít s blogováním?


4. Nominace, ale opravdu ne 11 blogů:


ANIME TIP -> Full Metal Panic!

7. září 2014 v 21:54 | Michiyo Yokomura
Předloha: série Full Metal Panic manga
Režisér: Koichi Chigira
Hudba: Toshihiko Sahashi

Oficiální popis: Děj novel se odehrává v paralelním světě, v němž se udály skutečné události 20. a 21. století. Příběh začíná v 10. roku období Heisei (rok 1999), kdy se studená válka chýlí ke konci, Čína je rozdělena na jih a sever podle řeky Jang-c'-ťiang a Hongkong je rozdělen podobně jako Berlín. Kowloon patří Severní Číně, zatímco Hongkong je udržován vojskem Jižní Číny. Boje v Hongkongu jsou zakázány mírovou smlouvou. V roce 1991 byla při válce v Zálivu použita nukleární hlavice, což spustilo pátou válku na Středním východě. Na začátku této války se Sovětský svaz zúčastnil další invaze na Afghánistán (v novelách je nazýván Helmadžistán), Michal Gorbačov byl zavražděn a perestrojka byla pozastavena.

Jaká to nostalgie.
Když jsem si stáhla obě série FMP a k tomu ještě Fumoffu,těšila jsem se jak malá na Vánoce, až si to celé shlédnu jako pěknou připomínků starých a dobrých časů, kdy jsem na to téměř polospící koukala na A+ a netušila, o co se jedná, protože jsem to zaznamenala někde v polovině Fumoffu série.
Co na to říct, FMP nezklamalo. Netuším, proč má celkově tak mizerné hodnocení, ale pro mě je to mezi anime taková malá kultovní záležitost, která mě dostává do kolen. Sousuke je prostě absolutně boží postava, já se prostě vyžívám v těhle podivných týpcích, kteří se vymykají naprosto všemu. A přitom Sousuke je vlastně jeden z těch normálnějších, když to tak vezmu. Prostě voják od malička, který nezná nic jiného, takže když ho vrznou na střední, ať hlídá pubertální Kaname, je chudák tak mimo, že ho mají všichni za naprostého maniaka. A jak už to tak bývá, temperamentní nátura Kaname je moje krevní skupina. Prostě holka, co jí umí klukovi natankovat, až je z toho knock out, ta mě nemůže nebavit :D I když uznávám, že mi ze všech přítomných dam nejvíce seděla asi Mellisa. Bývalá mariňačka každým coulem, ta nemá chybu :D
Nejméně jsem si pak z dámské populace oblíbila Tessu, která na to, že je kapitánka, působí opravdu dětinsky a tak trochu ne-na-svém-místě. Ale má v anime i světlejší chvilky, jako třeba OVA u druhé řady, které je o ní. To mě velice pobavilo :D
Nicméně ostatní postavy také nejsou od věci, ale spíše co se týče dalších členů Mithril než zbývajích spolužáků Kaname, kteří příliš nestojí za řeč. Takový Kurz je typická postava, která v takovémhle anime nesmí chybět. Úchylák každým coulem, jak jinak :D A jinak mi z vedlejších postav byl velice sympatický třeba i Andrei nebo Tssin bratr Leonard, který se tam ovšem příliš neohřál.
Nejsem vůbec příznivcem mecha anime nebo celkově válečné či akční tématiky, ale tím, že je FMP prostě komediální z větší části, získalo si mě. A velice se mi líbí Arm Slave s Lambda Driver technikou, to je prostě tak pěkně propracovaná věc, že by nebylo od věci, kdyby něco takového jednou fakt existovalo. Na druho ustranu by to ale moc praktické nebylo, pokud by se válčilo :D Co ale doposud nechápu je, jak vlastně vznikli Whispered, protože pokud se nepletu, to tam nijak blíže specifikováno nebylo. Jen se zmínili o tom, že vědomosti mají už od narození zakódované někde v sobě a to je vše. Takže se nabízí otázka, jestli to do nich podstrčili akrze těhotné matky nebo nemám páru, jak to do těch prcků nacpali.


Doporučení: Full metal panic by měl vidět povinně každý fanoušek anime, i ten nejméně zaujatý, protože kdo neviděl, o hodně přišel. Tohle je základní stavební kámen pro další anime s podobnou tématikou a jediné, co tomu můžu vytknout, je ten víceméně otevřený konec, který mě neuvěřitelně deptá :D

Lovecká sezóna v plném proudu

1. září 2014 v 12:42 | Michi |  DENÍK
Měla jsem dojem, že hon na lišky se koná pouze někdy kolem února, kdy mají v norách zašitá mláďata. A co se býků týče, u těch jsem ani neměla ponětí, že se vůbec na lov používají. Až dosud jsem žila v přesvědčení, že jsou to jen chudáci chovní. Ale jak se poslední dobou dozvídám, všechno se mění a svět blázní :D


Když se všude rozneslo, že je liška zase na svobodě, očekávala jsem spoustu hloupých dotazů, nepříjemných poznámek a přechytralých rad. Toho jsem se ostatně i dočkala, jak jinak. Jenomže jsem dostala navrch ještě bonus, o který jsem tedy rozhodně nestála. Zřejmě na mě byl vyhlášen hon.
Jak jsem na to přišla?
Najednou se mi po x dlouhých letech ozývají lidé, kteří si chtěli kdysi pověsit doma na zeď mezi trofeje i jeden liščí ocas a já jim místo toho dala pěkně do těla vidličkou a solí! Muhaha. To byly časy! Nicméně nyní si ten duel chtějí asi zopakovat, protože mi najednou chodí tucty sms z čísel, která už dávno nemám uložená a na fb i mě neustále někdo přidává. Říkám si, co se to děje? Že by si na mě najednou všichni vzpomněli? Z ničeho nic? Jo, kdeže. Z ničeho nic to nebude. Oni si prostě pánové myslí, že když je liška s liščaty osamocená, je to synonymum pro slovo "zoufalá" a nebude pro ně tedy problém konečně dosáhnout svého. Cha! To bych se na to tedy podívala!
Jelikož nejsem jenom liška, ale podle znamení taky býk (a to býk přímo výstavní!), rozhodně jim tyhle attaky nedaruji. Stojím pěkně napřažená s baseballovou pálkou a bolestivě odrážím všechny útoky. Já jim dám, harantům! Mně nikdo lovit nebude! Člověk je rád, že si konečně trochu odpočine a oni se na něj hned sesypou jak na med. Tak jim to patří! Jsem zlá, cynická, zlá, jízlivá, zlá, temná a už jsem říkala, že jsem zlá? Jo, jsem zlá. A velice mě to baví. Když si neumí dát pokoj, zaslouží si pořádně vypráskat kožich. Do jednoho!
A to jsem si celou dobu naivně myslela, že taková malá stvoření jako jsou děti, působí na mužskou populaci jako zaručený odpužovač. Teď to ovšem vypadá, že jsou spíš jak magnet. Blázniví lidi!