Z deníku Čiči -> Nový domov

27. července 2014 v 16:53 | Čiči Neko |  DENÍK
Včera večer k nám přibyl nový spolubydlící. Nebo spíše přibyla, jelikož je to slečna. Chlupatá slečna se čtyřma tlapkama, jedním ocáskem, dvěma ouškama a pěkně ostrýma zoubkama. Všem nám udělala velikou radost, otázkou ovšem zůstává, jestli jsme udělali radost také my jí. Proto jsem se rozhodla přeptat se jí na názor :D


Když vás vezmou od mámy, je to průšvih. Na druhou stranu, když vás vezmou od dalších pěti sourozenců, zase tak zlé to není. Už se s nimi nemusíte přetahovat o krmení, ani o kousek místa v pelechu, kde se po vás beztak všichni válí. Jenomže nevíte, kam vás odvezou a co se s vámi bude dál dít. Chcete vědět, jak to bylo se mnou? No prosím, jak si přejete.
To vám takhle jednou v devět večer někdo přijde, vezme mě, nacpe do krabice a tradá ven, kde mě předá divně vypadající osobě, co se na mě přiblble usmívá a drbe mě pod uchem. Dobrá, to není špatné. Jenomže! okamžik na to vás nacpou do obrovské vrčící věci se dvěma žlutými oči a vydávajícím rachotem jako v posledním tažení, která se rozpohybuje a vy víte, že jste v pytli, protože útěk není možný. A to mi věřte, že jsem zkusila cokoli. Přesto mě pokaždé ty nenechavé ruce zase popadly, strčily zpátky na karton a hotovo. Nakonec jsem to teda vzdala, vyškrábala se alespoň na rameno a sledovala cestu z okna. Upřímně, byla to nuda. Jediné, co jsem se za celou dobu dozvěděla, byla skutečnost, že odteď patřím uječené siréně a budu se jmenovat Čiči. Velmi originální, já vím. Příliš jim to nepálí, co si budeme povídat. Ještě byla v nabídce Sisi, jenomže prý vypadám jako kočka z Kocoura v botách, tak je ze mě Čiči. Nápaditost hard, ale pořád je to lepší než aby mi říkali Mňau nebo Mnew a hráli si se mnou na Pokémony.
S příjezdem domů mě vypustili, ať si to jdu očíhnout. Tak jsem teda šla. Jenomže tam je spousta místa a já měla bobek na krajíčku z neznámého, takže jsem se velice brzy utábořila na dece a odmítla se hnout. Jen trochu mlíčka, měkkou deku a klid, prosím. Uznávám, dopřáli mi ho. Teď už ale chápu proč, protože po náročné noci, kdy jsem střídavě spala a pochodovala po místnosti s hromoucím mňoukáním, přišlo ráno. A to se nemělo stát. Znamenalo to totiž seznámení se s mou novou majitelkou. Dopředu vám říkám, že je to noční můra jakéhokoli zvířete.
S ječením se ke mě přihnalo dvounohé stvoření neměřící ani metr na výšku, za to o hlasitosti hlásné trouby, popadlo mě za krk a přimáčklo k sobě. Od té doby bylo na pořadu dne nošení, po kterém vám je kůže na těle o dvě čísla větší; mazlení, při kterém vám lezou oči z důlků, hodiny létání, ačkoli kočky prostě nelétají (alespoň ne dobrovolně) a topení v mléce při krmení. Jediná snesitelná aktivita bylo vození v kočáře nebo čas, kdy to stvoření spí.
Popravdě, nemyslela jsem si, že to přežiju déle než týden, jenomže přišla záchrana. Dospěláci si totiž usmysleli, že jsem tu příliš osamocená a rozhodli se mi přivézt posilu. Další kotě.
Je teda nějaké nedomrlé, takže je jasné, kdo z nás dvou tady bude šéf, ale vytrhlo mi trn z kožichu. Od té chvíle jsme na tom totiž podobně.

Ale ať nevypadám jako pesimistické kotě... Dostala jsem se do naprostého blázince, o tom není pochyb. Přesto se mi zdá, že se tu budu mít dobře. Dokonce dost dobře. Nakonec si ty podivíny možná i oblíbím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama