Červenec 2014

REVIEW -> Netvor / Beastly

29. července 2014 v 13:14 | Michiyo Yokomura
Autor: Alex Flinn
Nakladatelství: MOBA
Cena: 224,-

Oficiální popis: Jsem netvor.
Zvíře. Ne vlk nebo medvěd, gorila nebo pes, ale odporná stvůra, která chodí vzpřímeně. Jsem zrůda.
Myslíte si, že vám vyprávím pohádky? Mýlíte se. Vše je skutečné. Místo - New York City. Čas - současnost. Nejsem znetvořený, není to nemoc. Budu takový navždy, jestli neprolomím kletbu.
Ano, kletbu, kterou na mě uvrhla ve škole čarodějka. Proč mě proměnila v netvora, který se ve dne skrývá a v noci se vydává na lov? Řeknu vám to. Řeknu vám, jak jsem byl Kylem Kingsburym, klukem, jakým byste si přáli být, s penězi, perfektním vzhledem a perfektním životem. A potom vám řeknu, jak jsem se stal perfektním… netvorem.

K téhle věci jsem se dostala zcela náhodou. Em mi ji koupila k narozeninám s tím, že mám ráda zrůdičky a převážně urban fantasy, takže by to mohlo být moje gusto. Ke čtení jsem se ovšem, jak je u mě zvykem, dostala až nyní. Ale na druho ustranu jsem to v podstatě přečetla za jediný den, takže... Úspěch!
Podle stylu psaní je hodně znát, že se jedná o autorku píšící pro teenagery. Nesedí mi to tak úplně, nečte se to sice špatně, ale ani příliš pohodlně. I tak se to dalo číst dost rychle, kapitoly jsou kráké a nijak výrazně složité, aby to náctileté čtenáře bavilo. To můžu ocenit. Na odpočinkovou četbu je to dobré.
Postavy v knize mě nijak zvlášť neohromily, ani nezaujaly, ale neurazí. Jsou prostě obyčejné, takže s nimi nebudete mít problém. Můžete sledovat pozvolný vývoj hlavního hrdiny, tedy Netvora, což je celkem fajn. Jeho vyvolená taky není nejhorší, i když je to trochu podivně zpracovaná postava. Nebo spíše na mě v knize trochu podivně působí, asi to dělá málo prostoru, který jí je věnován. Což je docela pochopitelné, když je to psáno z pohledu hlavního hrdiny Kyle.
Absolutně nejvíc se mi nejspíše líbí slepý učitel Will, který do celého děje vnáší trochu hloubky a naděje pro ty z nás, kteříé již přesáhly hranici dvaceti let, než si to vůbec přečetli. A čarodějnice Kendra? Ta je rovněž docela fajnová, ačkoli na čarodějnici trochu moc... suchá, řekla bych. Čekala bych trochu větší odvaz, alespoň jako ve filmovém zpracování, které jsem si pustila dříve, než jsem se dala do čtení. Ano, nedělá se to. Já to ale dělám, když si nejsem jistá, že si tu knížku chci přečíst :D
Nicméně filmová adaptace nemá s knihou kromě jmen postav a zápletky skoro vůbec nic společného, tudíž o nic nešlo. Je ovšem trochu hloupé, že právě filmová verze se mi líbila o něco víc jak ta původní knižní :D Ačkoli ve filmu například není chatovací místnost pro pohádkové bytosti jako v knize, která je naprosto hardcore. Kromě Zvířete tam totiž najdete Ariel, Žabáka nebo Grizzlyho, u kterého tedy netuším, co je za pohádkovou příšerku. U všech jde ale samozřejmě o běžné lidi, které zaklela čarodějnice. To je naprostá vychytávka :D


Doporučení: Co vám mám povídat... Pokud nejste teenageři nebo absolutní milovníci pohádky Kráska a zvíře, nečtěte to. Zabijete tím drahocený čas. Pokud ho ovšem máte nadbytek a nevíte do čeho píchnout... Klidně si poslužte, je to stále lepší než o něj přijít nicneděláním. Jinak si to přečtete leda pro zajímavost, abyste rozšířili své obzory.
Velkodílo to opravdu nebude, i když je to hodnoceno jako bestseller. Nějak netuším, co je na tom bestovní, ale to bude nejspíše právě tím, že mi už není náct a nejsem tedy cílová skupina. Naštěstí.

WISHLIST -> Šicí mánie! / Sewing mania!

27. července 2014 v 21:14 | Michiyo Yokomura |  INSPIRACE
Mám novou úchylku.
Ale jako vážně pořádnou. Vlastně to ani není nová úchylka. Je docela stará. Jenom zapomenutá a nerozvíjená. Ostatně, to je ideální stav pro úchylky, protože úchylky by se přeci neměly rozvíjet. To bychom pak byli zaplaveni úchyly s úchylkami. To není dobrá představa.


Představuji vám svůj šicí seznam, tedy co se chystám spáchat. Momentálně jsou to samé nezbytnosti pro děti, protože pro koho se nejlíp šijí blbosti, aniž by vám za to někdo nadával? Ano, pro děti! Nebudeme si nic nalhávat, z velké části mám děti především proto, abych zakryla fakt, že jsem vlastně docela divná, protože stále ujíždím na pohádkách, malování křídama na ulici a vyráběním absolutních blbostí ze všeho, co vám přijde pod ruku. Vždycky jsem byla trochu divnej pavouk.

Představuju vám tedy:

1) Šaty - Je léto, Mia je holčička a proto musí nosit šaty. Už jich má plnou skříň, ale ještě žádné made in máma, takže!

2) Polštáře do auta - Teda údajně to má být do auta, ale u nás zůstane zřejmě v postýlkách nebo kam je děti mrsknou.

3) Kámoš polštář - Verze do postele. Ale stejně jako u předešlého, může skončit naprosto kdekoli s jakýmkoli osudem. Chudák malej.

4) Mazlík Liška - Jednoduše řečeno - plochý plyšák. Žádná velká věda, nic novátorkského.

5) Přívěšek - A zase liška, jak překvapivé! Ale tomu se prostě nedá odolat.

6) Držák Sova - Zklamala jsem, není to liška. Ale na tohle se sova prostě hodí víc. A ten její výraz? Ten je prostě trefnej.

Takovýchle seznamů tu uvidíte ještě spousty, protože jak jsem řekla, je to jaký si druh zvrhlosti. Nicméně :D Moje úchylka je vlastně docela neškodná. Tedy alespoň do doby, dokud to je kam dávat a má to jiné uplatnění než válet se nevyužitě někde, kde to ani nedělá parádu, spíš bordel a je to absolutně k ničemu. Tak daleko naštěstí nejsem, ačkoli... Docela hrozí, že brzy budu ložní prádlo skladovat i na komíně :D

Šití a vzteklým strojům zdar!

Blogujeme aneb To nechceš

27. července 2014 v 18:32 | Michiyo Yokomura |  PORTFOLIOFOX
"Já se na to vyprdnu, velebnosti!"

Konečně to je!
Nevím kolik dní to bylo, ale přesunout jeden blog na druhý, článek po článku, to je tedy... Absolutní opruz! Ještě, že to mám už za sebou a můžu si s radostným zavýsknutím říci, že jsem konečně DOMA!
Říkejte si co chcete, možná je blogger.com prestižnější, ale mě to prostě nesedí. Nakoec vždycky dojdu k názoru, že to není to pravé pro mě. Začala jsem tady, pokračuju tady a jednou tady i blogově umřu. Primitivnímu blog.cz prostě nemůžu odolat :D
Na bloggeru ke všemu jsou určité standardy, které mě dlouhodobě nebaví. Blog musíte mít na určité úrovni, psát ho určitým stylem a to pro mou nezřízenost znamená velký problém. Tady je to prostě svoboda, protože kdejaký pošuk se tu ztratí a často dokonce zapadne :D
Ale buďme upřímní - na bloggeru prostě nemám mezi všema těma fashion beauty kde si co si krasotinkami šanci nevypadat jako malá zrůdička, což tady reálná šance docela je, ne? :D A především tady mám pár starých známích, které nesmím dál opomíjet. Hanba mi, hanba!

Takže pokud se někdo odvážíte nahlédnout do článků za tímhle článkem a přečíst je, dopředu vám říkám, nedělejte to. Dostali byste totiž dojem, že to psal někdo s jaksi... uskříplím čím si, co ani nevlastní, tudíž divně a neosobně. Přiznávám, že jsem to byla já, ale prezentovat to nikde nebudu :D Raději pěkně svižně přesedlám zpět a pojedu podle svého gusta!

SERIAL TIP -> Game of Thrones / Hra o trůny

27. července 2014 v 16:58 | Michiyo Yokomura
Kdo by tuhle kultovní záležitost neznal, že? Z filmového zpracování pod taktovkou HBO se stala naprosto monstrózní záležitost, která knižní úspěch zcela zastiňuje. Ale není se čemu divit. Spousta lidí nečte, to především a pokud se do něčeho pustí koprodukce HBO kanálu, je o úspěch postaráno předem.

Předloha: sága Píseň ohně a ledu, Georg R. R. Martin
Hudba: Ramin Djawadi
Herci: Kit Harington, Emilia Clarke, Peter Dinklage, Lena Headey

Oficiální popis: Kontinent, kde léta trvají desítky roků a zimy se mohou protáhnout na celý lidský život, začínají sužovat nepokoje. Všech Sedm království Západozemí je zmítáno bojem dvou mocných rodů na život a na smrt o nadvládu nad celou říší. Zemí otřásá zrada, chtíč, intriky a nadpřirozené síly. Krvavý boj o Železný trůn bude mít nepředvídatelné a dalekosáhlé důsledky...

Ani mě šílenství z Hry o trůny neminulo. Zaznamenala jsem ho již v počátcích, ale nevěnovala mu pozornost. Ostatně jako vždy :D I když mám seriály od HBO ráda, neměla jsem nějak potřebu se na tenhle podívat. Proto jsem se mu úspěšně vyhýbala hezky dlouhou dobu. Dokud na něj nenarazil i M.
Dávali tenkrát nějaký díl ze druhé řady a jeho o natolikzaujalo, že to musel stáhnout. Fajn, tak jsme tomu podívali na zoubek.
Po shlédnutí první série téměř na jeden zátah bylo rzohodnuto. Líbí se nám to a líbí se nám to dost, proto jsme během druhého a třetího dne shlédli i druhou řadu komplet. Po nějaké odmlce přišla i řada číslo tři. Do té doby jsem byla ze seriálu víceméně nadšená. Jenomže když vyvraždili v podstatě všechny postavy, které jsem si oblíbila, přestalo mě to bavit. Říkala jsem si, že je to až přehnaně vraždící, souložící, nechutný a celově docela zvrhlý. Co bych ovšem chtěla, když knižní předlohu píše chlap...
Teď už se na to dívám jen ze setrvačnosti. A také proto, že je tam ještě pár postav, kterým fandím a chci vědět, jak to s nimi skončí. I když mám nepříjemný pocit, že už teď tuším závěr celé téhle serie. Jenomže s tímhle pocitem se dohaduji naprosto při všem, tudíž to nusím brát rezervovaně :D
Co se týče pojetí nebo režii, je seriál výborný, jak se dalo čekávat. Obsazení herci je podle mého názoru skvostné jako jejich herecké výkony, přestože se většinou nejedná o velké hvězdy se spoustou zkušeností. Hudba je rovněž poutavá a způsob, jakým seriál pohazuje v průběhu scény z několika různých míst země, není nepříjemný a dobře se sleduje. Jediné mínus, které to pro mě má, ale což je u HBO naprosto běžné, je až příliš drsné a surové pojetí. Sexem, sprosťárnami a nechutnostmi se tam scény přímo hemží a někdy mám co dělat, abych to zlostně či znechuceně nevypla. Jsou prostě věci, které vidět nemusím, i když se jedná jen o smyšlenost.
Jinak není co vytknout, seriál j opravdu povedený a pro fanoušky fantasy nebo přímo knižní ságy je to bonbonek na vrcholu šlehačky, kterou vytváří knihy :)


Doporučení: Pokud jste zvědaví, máte rádi výrobky z dílny HBO nebo vás baví žánr fantasy především, neváhejte to zkusit. Pro slabší povahy ale dopředu říkám, že tohle není nic pro vás :) Je to jen pro ty otřelé duše, které jen ak něco nerozháží. Vy budete mít skvělý žážitek a seriál, na který se rádi podívají jak pánové, tak dámy :) Jen vás možná zarazí či otráví fak, že seriál vychází poměrně pomalu. Co rok, to jedna série. Vražedná pravda pro skladní fanoušky :)

Z deníku Čiči -> Nový domov

27. července 2014 v 16:53 | Čiči Neko |  DENÍK
Včera večer k nám přibyl nový spolubydlící. Nebo spíše přibyla, jelikož je to slečna. Chlupatá slečna se čtyřma tlapkama, jedním ocáskem, dvěma ouškama a pěkně ostrýma zoubkama. Všem nám udělala velikou radost, otázkou ovšem zůstává, jestli jsme udělali radost také my jí. Proto jsem se rozhodla přeptat se jí na názor :D


Když vás vezmou od mámy, je to průšvih. Na druhou stranu, když vás vezmou od dalších pěti sourozenců, zase tak zlé to není. Už se s nimi nemusíte přetahovat o krmení, ani o kousek místa v pelechu, kde se po vás beztak všichni válí. Jenomže nevíte, kam vás odvezou a co se s vámi bude dál dít. Chcete vědět, jak to bylo se mnou? No prosím, jak si přejete.
To vám takhle jednou v devět večer někdo přijde, vezme mě, nacpe do krabice a tradá ven, kde mě předá divně vypadající osobě, co se na mě přiblble usmívá a drbe mě pod uchem. Dobrá, to není špatné. Jenomže! okamžik na to vás nacpou do obrovské vrčící věci se dvěma žlutými oči a vydávajícím rachotem jako v posledním tažení, která se rozpohybuje a vy víte, že jste v pytli, protože útěk není možný. A to mi věřte, že jsem zkusila cokoli. Přesto mě pokaždé ty nenechavé ruce zase popadly, strčily zpátky na karton a hotovo. Nakonec jsem to teda vzdala, vyškrábala se alespoň na rameno a sledovala cestu z okna. Upřímně, byla to nuda. Jediné, co jsem se za celou dobu dozvěděla, byla skutečnost, že odteď patřím uječené siréně a budu se jmenovat Čiči. Velmi originální, já vím. Příliš jim to nepálí, co si budeme povídat. Ještě byla v nabídce Sisi, jenomže prý vypadám jako kočka z Kocoura v botách, tak je ze mě Čiči. Nápaditost hard, ale pořád je to lepší než aby mi říkali Mňau nebo Mnew a hráli si se mnou na Pokémony.
S příjezdem domů mě vypustili, ať si to jdu očíhnout. Tak jsem teda šla. Jenomže tam je spousta místa a já měla bobek na krajíčku z neznámého, takže jsem se velice brzy utábořila na dece a odmítla se hnout. Jen trochu mlíčka, měkkou deku a klid, prosím. Uznávám, dopřáli mi ho. Teď už ale chápu proč, protože po náročné noci, kdy jsem střídavě spala a pochodovala po místnosti s hromoucím mňoukáním, přišlo ráno. A to se nemělo stát. Znamenalo to totiž seznámení se s mou novou majitelkou. Dopředu vám říkám, že je to noční můra jakéhokoli zvířete.
S ječením se ke mě přihnalo dvounohé stvoření neměřící ani metr na výšku, za to o hlasitosti hlásné trouby, popadlo mě za krk a přimáčklo k sobě. Od té doby bylo na pořadu dne nošení, po kterém vám je kůže na těle o dvě čísla větší; mazlení, při kterém vám lezou oči z důlků, hodiny létání, ačkoli kočky prostě nelétají (alespoň ne dobrovolně) a topení v mléce při krmení. Jediná snesitelná aktivita bylo vození v kočáře nebo čas, kdy to stvoření spí.
Popravdě, nemyslela jsem si, že to přežiju déle než týden, jenomže přišla záchrana. Dospěláci si totiž usmysleli, že jsem tu příliš osamocená a rozhodli se mi přivézt posilu. Další kotě.
Je teda nějaké nedomrlé, takže je jasné, kdo z nás dvou tady bude šéf, ale vytrhlo mi trn z kožichu. Od té chvíle jsme na tom totiž podobně.

Ale ať nevypadám jako pesimistické kotě... Dostala jsem se do naprostého blázince, o tom není pochyb. Přesto se mi zdá, že se tu budu mít dobře. Dokonce dost dobře. Nakonec si ty podivíny možná i oblíbím.

#100HAPPYDAYS 1-10

27. července 2014 v 16:40 | Michiyo Yokomura |  DENÍK
Nejspíše jste už zaregistrovali nový fenomén, co se objevil na internetu. Jedná se o výzvu, ve které máte ukázat, že dokážete být šťastní. Zdá se to snadné, že? Jenomže často zjistíte, že to vlastně nestíháte. Není čas být šťastný nebo nemáte čas si uvědomovat, co vás činní šťastnými. A právě tahle výzva vás nutí každý den se alespoň na pět minut zastavit a zvěčnit na fotku něco, co vás udělalo nebo dělá šťastnými. Po celých 100 dní.


Musím uznat, že je to náročnější než jsem si myslela. Říkala jsem si, jaká o bude sranda, proože každý má přeci čas vyfoi každý den něco, co ho dělá šťastným a poté to zveřejnit. Jenomže to vůbec není pravda. Často zapomenete nebo nemáte skutečně čas. A to vás nutí zamyslet se nad dnešní uspěchanou dobou. Rozhodně byste měli tuhle výzvu rovněž vyzkoušet a být každý den přinejmenším na 5 minut šťastní :)


1) Moje malá a neustále špinavá horolezkyně :)
2) Pozitivně naladěná videa jedné skvělé blogerky :)
3) Můj malý smíšek :)
4) Když píšu...
5) Když se pokus povede.
6) Email od nejlepší kamarádky :)
7) Přírůstky do kosmetického košíku.
8) Čiči aneb nový přírůstek do rodiny :)
9) Relaxing :)
10) Vymazlená snídaně :)

Nočníkování

27. července 2014 v 16:02 | Michiyo Yokomura |  DENÍK
Jednou to čeká každého rodiče. Obvykle to odnesou maminky jako většinu obdobných fází ve vývoji dítěte, ale jestli to učí dítě otec či matka je podle mého názoru úplně jedno, protože v závěru jde stále o ten samý výsledek. Docílit toho, aby dítě hodilo bobek do nočníku a rovnou ho chodilo kropit. Nám se to rovněž nevyhlo a jak že nám to jde?


Že bych mohla začít Miu učit na nočník jsem si řekla ve chvíli, kdy zvládala sama sedět bez opory, což bylo kolem šestého až sedmého měsíce. Ačkoli jsem od toho příliš neočekávala, proběhlo to docela hladce. Mia brala sezení na nočníku jako velkou zábavu a neprotestovala, jelikož vůbec nechápala, proč má kahoty u kolen a dřepí na tom podivně zeleném trůnu, do kterého div nepropadne celá a jelikož jsme měly vytipované období, kdy přichází velká potřeba, každý den jsme se setkávaly s úspěchem. Legrační ovšem bylo, že se to většinou odehrávalo v čase obědovém, takže jsme seděli na pohovce, Mia trůnila a já jí přitom nacpávala zeleninovým příkrmem.
Jenomže pak přišel pobyt v nemocnici, kde jí týden mučily ohavné a naprosto nešikovné sestřičky a po návratu domů se Mia odmítla na nočník posadit. Tak jsem to nechala být. Říkala jsem si, že má beztak čas a za nějakou dobu to zkusíme znovu.Zkusily jsme a od té doby je nóča střídavě kamarád nebo nepřítel.

Začalo to jako přechodná období. Jednou za čas jsem se rozhodla, že bychom to mohly zkusit a povolala Miu na trůn. Odpovědí mi bylo buď dobrovolné vysvléknutí a usazení, což jsem považovala za úspěch nebo řev, jekot a zběsilý úprk pryč, který jsem se pokusila zkrotit, ale nakonec jsem byla zkrocena já ve své učební vášni a odsunula pokus na jindy. V mezidobí tedy sloužil nočník jako nejrůznější pomůcky.
Občas ho Mia nosila na hlavě místo klobouku, jindy do něj bůh ví proč šlapala nebo trhala na malé kousíčky toaletní papír a házela ho dovnitř, dokud nebyl vrchovatý, načež to vesele vysypávala do velké toalety a splachovala. Přistihla jsem ji dokonce u usazování hadrového miminka na nóču a následné vykřikování, že mimi udělalo ble, což jsem pojala jako příležitost jí vysvětlit, že když udělala ble mimi, může teď i ona... Nesešlo se to ovšem s pochopením a opět s křikem utekla. A když se tyhle stavy začaly měnit ob den, svěřila jsem se s tím strýčku googlu.
Jenomže se ukázalo, že ani ten z dětí a nočníků není příliš moudrý. Narazila jsem samozřejmě na několik rad od odborníků, kde vysvětlovali, že si dítě má při kupování vybrat nočník samo a nejlépe mu máme názorně předvést, co se do něj má dělat. Děkuji pěkně, na to se zrovna necítím a pochybuju, že by M jako vzroný tatínek chtěl jít dělat potřebu do nočníku. Spíše by mi odpověděl, že on je kluk a tím by Miu jenom zmátl, takže tuhle variantu jsem ihned zavrhla. Nočník jsem ke všemu kupovala v době, kdy si Mia neuměla vybrat ani jídlo, takže ačkoli jsem původně chtěla pořídit nočník hrací jako měla sestra, když byla prcek, vzala jsem nakonec za vděk úplně obyčejným zeleným a Mia se s ním musí smířit. Což předpokládám nebude takový problém. Pokud ho může nosit na hlavě, proč by mu nemohla svěřit i své pozadí, že? :)
Nicméně neporadily ani zkušenější maminky. Na internetu je spousta diskuzí, ale když se do nich začtete, vesměs nenaleznete odpověď na tu jednu jedinou otázku "Jak naučit dítě na nočník?" Obvykle tam totiž jsou pouze narvané fotky jejich zlatíček, které přeci na nočníčku vypadají naprosto úchvatně a roztomile, jak se jim tam líbí a nelíbí, co na něm provádí a neprovádí, ale způsob, jakým je naučit poklidně vylučovat výhradně tam, už ne. Dokonce i když se přímo sami zeptáte, nedostanete lepší odpověď než fotku cizího potomka na nočníku a přání hodně štěstí s tím, že nakonec se to stejně naučí. Neříkejte, rovněž předpokládám, že Mia nebude chodit s plínkou i do první třídy :)

Současně si udržujeme s nóčou relativně přátelský, ačkoli trochu ochlazený vztah. Venku začíná být konečně teplo, takže přes den Miu nechávám běhat více nalehko a ubírám tak na počtu zneuctěného prádla, jež nahradilo pobíhání s hadrem po bytě a vytírání případných loužiček :) S tím, že se nám tu současně ochomítá sestřino štěně mám dvojitou práci :D Sama se snažím pokaždé včas upamatovat, abych Miu na nočník zahnala a když se zadaří, nechám ji hrdě nóču odnést a vyprázdnit obsah do záchoda. Všímám si i počínajících signálů, kterými jsou různá gesta značící potřebu. Někdy tedy máme lepší den, někdy horší, ale ač mám občas oči na vrch hlavy a zápasím s nutkáním narvat ji zpátky do plíny, je to většinu času docela sranda :) Třeba mě naprosto fascinuje, když se Mie zadaří hodit bobek jinam než do nočníku, načež se rozezní zděšená siréna, protože se ho bojí. Takový výjev mě obvykle pobaví více než abych se začala zlobit a důrazně jí naznačila, že do kalhot ani na podlahu to opravdu nepatří :)

Vyhráno zatím nemáme a ještě to odhaduji na dlouhou cestu, než budeme moci s jásotem zahodit plíny. Stále si ale myslím, že po dobrém je to lepší než s vynucováním, protože Andulka od vedle to zvládala už na patnácti měsících s přehledem :)


Možná by tenhle desing vyhovoval naší malé slečně podstatně více :D

Běžný den v Nořišti

27. července 2014 v 15:56 | Michiyo Yokomura |  DENÍK
Kdo už byl někdy v životě s dětmi na mateřské, zná dobře denní koloběh, který se potýká s nesnesitelným stereotypem. Pokud jste z těch, které to teprve čeká, brzy zjistíte, že to zlatavé pozlátko, co se tváří lákavě při představě, jak nemusíte ráno vstávat do práce a nechat se prudit naštvaným šéfem, brzy opadne a vy dojdete k poznání, že je to v základu naprosto stejné.
Ani my nejsme výjimka. Každý den probíhá podle stejného harmonogramu a zavání fádností, přesto nemohu říci, že se nudím nebo přímo blbnu z neměnného režimu.
A jak to u nás v noře vlastně probíhá?


5:00 - 5:30 Zvoní budík. M po něm sahá a vypíná ho, já se opět zvedám z postele, kam jsem před deseti minutami ulehla po zdlouhavém hledání dudlíka schovaném někde pod Miou v postýlce, a odcházím do kuchyně přichystat mu teplý čaj do termo hrnku se snídaní. Sama do sebe v polospánku nacpu banán, abych zahnala to úděsné kručení v žaludku a odcházím do postele. Ulehnu a šťouchnu do M, aby vstával a nezaspal. Pak už jen matně vnímám, jak se hrabe z postele, obléká, odchází...

6:00 - 7:30 Jedno z dětí vstává. Tady nastává každý den zásadní bod celého rána. Pokud vstává první Mia a je kupodivu dobře vyspaná, sedí v postýlce a volá mě, abych ji odnesla k sobě na tátovu polovinu, kde se utáboří a dožaduje se pohádek. Max tedy může dál nerušeně spát, pokud ovšem nevstává zrovna na jídlo. Když se ale Mia vyspí špatně, vstává s řevem, kterým budí Maxe, ať už je právě najedený a spal by nebo vstává rovněž na jídlo. Oba proto odnáším k nám do postele, kam je uložím a odebírám se do kuchyně, abych jim nachystala lahve s mlékem. Velkou odevzdávám Mie a ze druhé nakrmím Maxe, se kterým se poté uložím a bez ohledu na Miu sledující pohádky oba usneme.
Pokud ale vstává první Max a já k němu stačím vyběhnout včas, aby křikem nevzbudil sestru, odnesu ho k nám do postele, nakrmím a nechám vedle sebe usnout, přičemž usínám také. Pokud ovšem svým křikem sestru vzbudí, je postup stejný jako nahoře.

8:00 - 9:00 Mia mě dloube do očí nebo plácá po hlavě. To signalizuje, že už se dostatečně vyválela a může začít něco dělat. Vstávám, oblékám se a odcházím pro výběr oblečení, kterého není škoda na zapatlání od druhé snídaně. V případě, že vyberu oblečení, které Mie nevyhovuje, nastává maraton po bytě a gladiátorský zápas, abych ji přiměla k převléknutí a usazení na nočník. Jakmile ji dostanu na lopatky a přes hlučné protesty na ní vše dostanu, odcházím nachystat jídlo, které za dalších dvacet minut rozpatlá po konferenčním stolku, gauči, podlaze a nejlépe i po mně, bráchovi a většině přehozu na postel. Když se mi zadaří vzít oblečení, které se jí líbí, pomáhá mi s převlékáním a následuje stejný princip snídání.

9:30 - 10:00 Znovu usazuji na nočník a pouštím se do prvního úklidu. Zametám, vytírám, utírám prach a opatlaný nábytek. Přitom se s Miou peru o hadřík, protože chce také utírat. Po úklidu myju upatlané dítě, které opět řve, protože ačkoli mytí stolu, skříněk a zdí jí velice baví, umývání sebe prostě nesnáší. Přitom zaslechnu dělostřelbu následovanou usilovným tlačením a zvukem, který signalizuje blátivý poločas v plínkách. Odkládám proto Miu a sbírám Maxe, se kterým odcházím do koupelny. Je příjemná změna, že se mě nesnaží přeprat, když ho převlékám a umývám zadek. Naopak se na mě culí jako sluníčko a já pookřávám. Vracím se s ním do pokoje a zjišťuji, že Mia rozlila kakao po uklizeném konferenčním stolku a teď ho z něj srká či lemtá jako pejsek. Odkládám Maxe do houpacího křesílka a odcházím pro hadr.

11:00 - 13:00 Max pokojně spí v lehátku a já zadělávám těsto. Mia zaujatě zkoumá, co to dělám a chce pomáhat. Přitom jí třikrát převléknu, protože se dvakrát počůrala a jednou nehorázně zamatlala. Po chvíli se proto raději uchýlí k vyndávání všech příborů, vařeček, naběraček, kastrolů a dalších věcí, co obsahují dolní šuplíky a skříňky, načež odbíhá do pokoje, aby mlácením šťouchadlem o podlahu vzbudila brášku. Jdu ho znovu uhoupat ke spánku a Mia se vrací do kuchyně, kde bere vařečku, otevírá klec a poskytuje králici její každodenní rozcvičku, kdy ji nahání vařečkou po kleci. Domlouvání nepomáhá, umyju tedy nádobí a jdu nakrmit Maxe, který nechce. V domnění, že tedy vydrží, než nakrmím Miu, odcházím zachránit polomrtvého králíka s nabídkou oběda. V ten okamžik si uvědomuji fatální chybu, kdy jsem měla jídlo nejprve nachystat a až poté o něm mluvit. Mia okamžitě začne šílet hlady a ječí celou dobu, dokud jídlo není na stole. Její pozornost proto odvádím dupáním, které napodobuje po mně.
Při obědě si Max rozmyslí, že nakonec jíst přeci jen chce a začne znepokojeně dudlat. Snažím se Miu neefektivně popohnat, přičemž nechápu, proč mi všichni tvrdí, že se z jedné porce najím já i dítě. Mia ji zvládne spořádat celou sama, já si dám sotva tři lžíce a přitom konejším Maxe, který už vyloženě řve a vyhrožuje mi dudlíkem v pěstičce. Jenomže jakmile odložím talíř a chopím se lahve s mlékem, Max se utiší a rozeřve se Mia, která chce ještě. Vážně nechápu, proč tedy ona netloustne a já nehubnu, nicméně při vysvětlování, že jen nakrmím brášku a pak jí ještě přidám, se Max opět rozhodne, že nemá hlad a že chce vlastně spát. Max usíná a já jdu Mie přidělat oběd, jenomže ta už spí taky. Narvu jí do plínky, uložím je a odcházím dovařit, dopéct a uklidit bordel v kuchyni.

14:00 - 16:00 Děti s křikem vstávají a M přichází z práce. Po zjištění, že je táta doma, Mia zahazuje dudlík a tahá ho do pokoje, aby jí nakreslil koko a auto. Po chvíli M prchá a přesvědčujemě, ať si to s ním vyměním. Takže chvíli houpá a žvatlá na Maxe, zatímco já další hodinu maluju arzenál slepic a trabantů. Když to mě nebo Miu přestane bavit, jdu nakrmit Maxe a Mia se dál kreativně rozvíjí na nábytku, zdech i podlaze. Beru věci a odcházíme na procházku. Někdy se ovšem poštěstí, že M přijde a děti ještě spí, čímž se naskytne několik minut volné zábavy.

18:00 - 19:00 Po hodinách parašutismu a astronautství, které pořádá venku M pro Miu a kapsách plných kytiček jdeme domů. Následuje Maxovo vzteklé poskakování, jak se snaží upozornit, že jsem hrubě nedodržela jeho hodinu koupání, napouštím vodu a koupu. Poté hromadně krmím. Maxe, Miu i M. Maxe uložím ke spánku a čekám na výsledky venkovní procházky. Pokud mám štěstí, Mia je za chvíli tuhá a já odcházím do práce. V opačném případě pouštím oblíbenou pohádku a stejně odcházím pracovat.

20:00 - 21:00 Se sluchátky v uších si užívám pracovní povinnosti a poťouchle se zdržuju co nejdéle, aby si M užil nerudnou Miu a stále se budícího Maxe. Jen nerada se pak vracím, přebírám plačící dítě a uspávám.

22:00 - 23:00 Max spí jak nemluvně a já se peru se sestrou o koupelnu. Po koupelnovém relaxu odnáším vytuhlou Miu do postýlky a zasedám k pc dodělat resty. Dopsat konečně mail kamarádce, udělat pro M letáky, obchodit blogy a třeba na ten svůj něco také sesmolit a když zbyde čas, něco napsat do kapitoly.

24:00 Ulehám vedle zařezávajícího M a usínám nespokojená, že jsem zase nic nestihla. Za hodinu vstávám, jdu krmit Maxe a hledat Mie dudlík...


Liščích 24

27. července 2014 v 15:51 | Michiyo Yokomura |  DENÍK
Minulý týden jsem oslavila narozeniny. Opět je mi o rok víc a opět mi to nějak nedochází. Zasekla jsem se někde na 17 a neposouvám se dál. Alespoň duševně, protože jinak je to bohužel znát s každým rokem víc a víc :D


Na dostávání dárků si příliš nepotrpím, radost mi ale samozřejmě udělají vždy :) A jelikož se mí milovaní trefili z velké části do věcí, které se vyskytly na mém Poporodním wishlistu, měla jsem dvojnásobnou radost :)

1) Pravda o mém muži - kniha od mého muže a autorky Haliny Pawlovské. Časem jsem si ji chtěla přečíst, ačkoli jsem spíše myslela na vypůjčení v knihovně. M mě ovšem předstihl a rovnou mi ji pořídil do knihovničky.

2) Rychle a zběsile 6, Bridget Jones 1 a 2, Rozum a cit, Vášeň a cit - obdaroval mě rovněž mými oblíbenými, až nejoblíbenějšími filmy, které mohu vidět kdykoli a nyní i v té nejlepší dostupné kvalitě.

3) květina - mezi mé nejoblíbenější patří právě voňavé lilie, M tedy nezklamal a nechal uvázat krásnou květinu především z nádherně vonících lililí :)

4) Sprchový gel a tělové mléko s vůní maliny - od nejlepší kamarádky voňavé překvapení od Yves Rocher. Malinový především proto, že je to naše malá soukromá úchylka jako motýli a vlci.

5) Netvor - když už budu dostatečně voňavá, abych měla také něco zajímavého ke čtení. Netuším, jaká kniha bude, ale zvědavá jsem rozhodně!

6) tvořivé knihy a svíčky - TOPP knihami s různými nápady na tvoření s dětmi jsem se obdarovala sama, jelikož jsem po nich už delší dobu pokukovala. A svíčkám s vůní šeříku a levandule z nového obchodu u nás v Kauflandu, který mě naprosto nadchnul svým sortimentem, jsem prostě neodolala!


Upřímně se už těším, až vběhnu do koupelny, vydrhnu se malinovým sprcháčem, pro intenzivnější vůni se pak ještě malinou napatlám a zalezu si do postele, u které si zapálím svíčku a pustím některý z filmů, popřípadě si na dobrou noc počtu. Nebo také s M ozkoušíme jeho poslední dárek, který tu ovšem zvěřejňovat raději nebudu :D

PRESERVATION -> Malinový džem / Raspberry jam

24. července 2014 v 15:50 | Michiyo Yokomura |  RECEPTY
Protože je u nás zavařování, konzervování a džemování v plném proudu, rozhodla jsem se sem přihodit pár receptů, které nám opravdu chutnají. Dnes mám za sebou sklizeň ze zahrádky, kde se nám rodí pěkně hojně maliny, takže jsem uvařila malinový džem bez umělých konzervantů :)


Ingredience

2 kg malin, 1 kg krupicového cukru, 4 lžíce citronové šťávy

Postup

1) Umyté maliny vložíme do hrnce a rozmačkáme.
2) Kdo nemá rád zrníčka, přepasíruje a dá vařit šťávu. Komu nevadí, dá vařit vše.
3)Necháme krátce povařit a přisypeme cukr.
4) Za občasného míchání necháme probublávat do zhoustnutí.
5) Jakmile je z malin spíše hmota, přidáme citronovou šťávu a ještě 5 až 10 minut povaříme.
6) Horký džem přeléváme do suchých a předehřátých sklenic.
7) Ihned zavíčkujeme a obrátíme dnem vzhůru, aby se horkem zatáhly.
8) Po vychladnutí otočíme zpět a uskladníme.

Množství cukru si určete podle toho, jak hodně sladké máte rádi džemy. Kdo má rád sladší, přidá a kdo méně sladké, ubere. V tomhle poměru je to sladší, ale ne příliš.

Používám pro zavařování také třtinový cukr, který dávám v menším množství. Musíte pak ale více míchat, má tendence se přichytávat.